Po dvojici slabých snímků se M. Night Shyamalan vrací s myšlenkově zpátečnickým filmem, který přitom zůstává poměrně kompaktním thrillerem, ve kterém autor svá předchozí díla nahlíží se sympatickou ironií. Velmi rozporuplné dílo.

Vesnice (The Village) se odehrává na venkově, v roce 1897. Obec Covington založila nepočetná komunita daleko od civilizace, na plodných pensylvánských lukách, která však jako plot obklopují husté lesy. V nich žijí tajemní a nebezpeční, ale také rozumní tvorové – „Ti, o kterých se nemluví“. Lidé s nimi uzavřeli dohodu – nebudou si navzájem lézt do zelí, tedy lidi do lesa a příšerníci do vsi – a bude mír. Mír trvá, dokud se Lucius Hunt (Phoenix) jednou nerozhodne les prozkoumat. A tehdy se příšerníci na oplátku rozhodnou prozkoumat vesnici. Slepá Ivy se pak musí vydat do města pro lék, aby svého milého Lucia zachránila.

Shyamalan dokázal v 6.smyslu díky zodpovědnému přístupu a brilantnímu mlžení nachytat celý svět na švestkách. Poté se pasoval do role Pana Zvratu a postupně přišel s Vyvoleným a Znameními, dvěma filmy, které měly samy o sobě slabou, až nesmyslnou zápletku a navíc každý čekal, kdy přijde zvrat. A on přišel, očekávaně monstrózní, nejapný a nepřekvapivý. Shyamalan diváka podcenil, snažil se jej nalákat do nezakrytých pastí. Při tvorbě Vesnice zpokorněl. Postupuje sice pomalu a opatrně, podobně jako slepá Ivy, ale o to upřímněji a bez snahy o senzaci.

Shyamalan ve svém nejnovějším thrilleru pokračuje směrem od bohatého spektáklu ke komornímu psychologickému dramatu. Vesnici staví symbolicky („ti o kterých se nemluví“, dobrá a špatná barva) a divadelně, a to natolik, že se dá říct, že Vesnice je jednoznačnějším, popovým Dogville. Kromě pokory totiž Shyamalan servíruje i dogma a vážnost. Ivyným příběhem i obsazením sebe sama do jednoznačné role se Shyamalan vyznává z puritánských a konzervativních hodnot. Utíká od hektických měst k přírodnímu životu, k nevinnosti posvěcené biblí. Tato cesta znamená i zřeknutí se osobních svobod. Režisér se bohužel nevěnuje tomu, zda se těchto svobod vesničané zříkají svobodně, ani nenaznačuje, že hrdinové jdou vlastně ode zdi ke zdi, od jednoho extrému ke druhému.
Je pravda, že celá tato důslednost může na druhou stranu znamenat jeden z nejsušších kinematografických vtipů roku, ale já bych za to ruku do ohně nedal.

Konzervativní a pokorná je i vizuální podoba Vesnice. Charakterizují ji dlouhé a jednoduché záběry. Ačkoli doprovázejí schematický děj, místy vyvolávají až nesnesitelně tíživou atmosféru – že by vzpomínka na Zvětšeninu? Shyamalanovo pomalé vyprávění však zároveň působí ustrašeně a v místech zpětných vysvětlování režie přímo laškuje s divákovou trpělivostí.

Herci spíše vyplňují tvar dané emoce, než aby opravdu hráli. Zaujme William Hunter v roli vesnického GWB Edwarda Walkera, Joaquin Phoenix jako Lucius Hunt a pochopitelně Bryce Dallas Howard v roli Ivy. Oproti tomu Sigourney Weaver je takřka neviditelná a Adrien Brody coby obecní blázen zcela tragický.

Nakonec velkou roli na tom, že Vesnice zůstane divákovi v hlavě, má kamera Rogera Deakinse. Z jeho podzimních tónů přímo kape vlhkost a chlad.