Filmy režiséra M. Nighta Shyamalana si vždy tak či onak pohrávají s nadpřirozenými a strašidelnými motivy, ale stěží bychom je mohli označit za klasické horory. Vesnice na první pohled působí dojmem, že tentokrát se její tvůrce držel v tradičních mantinelech hororového žánru. Opak je ale pravdou. I když vnější kulisy – vesnice obklopená strašidelným lesem plným příšer – pocházejí z arzenálu hororové klasiky, Shyamalan je používá jen jako nástroje, s jejichž pomocí se posouvá o krok dál.
Jak nás na začátku filmu informuje nápis na čerstvém hrobě, příběh se odehrává koncem 19. století. Středobodem dění je vesnická komunita, která svou uzavřeností připomene přísná náboženská společenství z filmů jako Prolomit vlny nebo Dražší než rubíny. Záhy ale zjistíme, že místní život se řídí humanistickými, možná až překvapivě moderními pravidly. V radě starších zasedají muži společně se ženami, mladí lidé si sami vybírají partnery, na shromáždění všech obyvatel může promluvit kdokoli a ostatní mu naslouchají. Vesničané vyloučili ze svého světa peníze a žijí vlastně v jakémsi primitivním komunismu. Zdá se téměř, že objevili prostý a nevinný ráj.
V podobných utopických „rájích“ (z těch novodobých jmenujme například čtyři roky starou Pláž) však nevinnost jejich obyvatel bývá obvykle něčím vykoupena. Hrdinové Shyamalanovy Vesnice platí životem v trvalém strachu. Jejich domov je ze všech stran obklopen lesem, ve kterém žijí nebezpečné bytosti, označované jako „ti, o kterých se nemluví“. Za hranicemi vesnice je drží jen kdysi dávno uzavřená smlouva, podle níž také vesničané nesmějí vstoupit do lesa. Dramatický konflikt vzniká ve chvíli, kdy jeden z vesničanů je vážně raněn a jedinou možnou záchranu života představují léky, jež by musely být přineseny z vnějšího světa za lesem.
Ústředními hrdiny Vesnice jsou dva výjimeční mladí lidé, mezi nimiž se v první polovině snímku rozvíjí romantická zápletka - zádumčivý Lucius (Joaquin Phoenix) je stále přitahován hranicí lesa, nevidomá Ivy (Bryce Dallas Howardová) ztělesňuje archetyp slepce, který svým vnitřním zrakem vidí víc než druzí. Jejich dialogy – stejně jako vůbec všechny dialogy ve Vesnici – jsou osekány na samotnou podstatu sdělení: „Otče, našla jsem lásku.“ „V té skříňce jsou zlé věci z minulosti.“ Tato záměrná prostota řeči je součástí celkové stylizace, která filmu dodává atmosféru klasických pohádek. Shyamalan ostatně ve filmu pracuje s mnoha prastarými pohádkovými motivy: začarovaný les, dívka, která musí přemoci nadpřirozené síly, aby zachránila svého milého, strastiplná cesta z bezpečného domova do neznámého světa (řečeno jazykem Vesnice: „do měst“)…
Oblíbeným výrazovým prostředkem M. Nighta Shyamalana je barevná symbolika. Například ve filmu Vyvolený si za barvu zla zvolil purpurovou, zatímco modrá představovala dobro. Ve Vesnici je za „špatnou barvu“ považována červená, která údajně přitahuje lesní příšery. Hrdinové ji proto ze svých domovů zcela vymýtili; převažujícími barvami jejich světa jsou hnědá, bílá a modrá.
Napětí je ve Vesnici budováno obdobně jako ve filmu Znamení především statickými záběry míst, odkud přichází hrozba (v tomto případě tedy lesa), podbarvenými sugestivní hudbou. A stejně jako ve Znameních tento postup funguje jen do doby, než nám tvůrce obávané bytosti skutečně ukáže… Podobně jako vlastně všechny dosavadní Shyamalanovy snímky je i Vesnice vystavěna na logické konstrukci, která při důkladném racionálním rozboru vykáže řadu nesrovnalostí. Jeho snímek však – podobně jako již zmíněné pohádky – oslovuje především hlubší složky naší osobnosti, které s logikou nemají mnoho společného.
