Režisér Ivo Trajkov má svou filmografii značně nevyrovnanou. Vedle záslužných dokumentárních cyklů, u niž se uplatňuje jako jeden z producentů (např. Předčasná či Nevyjasněná úmrtí), vedle dramatu Minulost, ambiciózního hraného pokusu postihnout svět neslyšících, či dosud neuvedené experimentující nezávislé hříčky Movie nalezneme i projekty daleko spornější (Kanárská spojka). Pro Trajkova je příznačná snaha po ozvláštněném vypravěčském stylu, po svébytné, někdy až přešlechtěné vizuální stránce opírající se o výtvarnou i kompoziční vybroušenost.
Ve svém nejnovějším snímku Velká voda natočeném v Makedonii (ovšem za přispění českého i slovenského vkladu) se sice zcela vyvázal z tuzemského prostředí, avšak zvolená látka určitě osloví kohokoli se zemí, které nahnány do komunistického bloku prošly společnou poválečnou minulostí. Příběh se odehrává v sirotčinci připomínajícím více polepšovnu, kde v ponižujících, ba nelidských podmínkách živoří děti „třídních nepřátel“, které mají být řádně převychovány - převážně příkazy, zákazy a především zastrašujícími tresty.
Trajkov se rozhodl pro zarámování celého příběhu současností - ve vzpomínkách umírajícího politika Lema (v úvodu sledujeme, jak se sanitka odváží do nemocnice) se odvíjí pásmo událostí, souvisejících s dávným pobytem v sirotčinci. Ony "minulostní" roviny jsou vlastně dvě: jednak pozorujeme Lema, jak navštíví již dávno opuštěnou, zdevastovanou budovu sirotčince zarostlou býlím, jednak se před námi odvíjejí události z jeho dětství. Přitom dochází k prolínání obou rovin, když zestárlý Lem s posmutnělým výrazem ve tváři přihlíží dávným událostem z dob svého dětství (podobně jako kdysi dávno v Bergmanových Lesních jahodách), komentuje je, dokonce zastupuje jednotlivé mluvčí; bolestně zvažuje okolnosti svého mravního selhání, často si opakuje slova „Buď proklet...“
Základní pocitové vymezení nastolují hned úvodní záběry: prchající Lem je dopaden jako štvané zvířátko a odvlečen do sirotčince obehnaného mohutnými, vysokými zdmi posázenými ostnaným drátem, ustavičně hlídaným, takže připomíná více trestanecký tábor. Ostatně poměry tam panující tomu jasně nasvědčují. Píše se rok 1945, Jugoslávie se sjednocuje pod vedením komunistů, všude prosakuje zbožňující obdiv k soudruhu Stalinovi (roztržka nastane teprve za několik let), takže s dětmi nepřátel státu nemá nikdo slitování.
V tomto odosobněném prostředí, kde jsou děti vedeny k udavačství a kde vlastní názor či jen pouhý dotaz, přesahující povinné deklamování hesel, je hodnocen jako provokace, můžeme považovat za bezmála zázrak, že vznikne úzké přátelství mezi Lemem a charismatickým Isakem (jeho zjemnělé rysy vysvětlí herecké obsazení - ztělesňuje jej dívka), zprvu nepřístupným, ba netečným vůči okolí, jako kdyby zvláštní sílu čerpal z jakési nevýslovné duchovní sebejistoty.
Ačkoli vyprávění vykazuje některé groteskní prvky (ať již je to ztráta rudých trenýrek, výslovně zbožněných coby symbolu revoluce, marně potlačovaná sexuální pnutí nebo malér se znesvěcením Stalinovy busty), postupně se prosazuje temný baladický tón, poznenáhlu vedoucí k tragickému rozuzlení, které se netýká jen Isaka. Postihuje každého, kdo ve znehybňujícím sevření odlidštěného fanatismu projeví jakoukoli lidskost, jak dokládá osud náčelníka sirotčince, spíše nešťastné a bezradné nežli zcela ničemné postavy, která při vyučování hřímá proti náboženství, aby vzápětí políbil obraz svatého vyobrazeného na ikoně.
Trajkov svému vyprávění vtiskuje rozměr až mysteriózní, podepřený nejen Isakovou postavou, jedinou, které se běsnění doby v nejmenším nedotkne, ale také obrazovou modelací, která by měla rozněcovat zamýšlené meditativní zacílení. Převažují potemnělé, jakoby ztvrdlé, nepřívětivé záběry, v nichž většinou absentuje sluneční svit, takže jen umocňují dopad drilu vládnoucího v sirotčinci, a kdy i zničující sucho získává rozměr pohromy, která spíše studí.
Odevšad však prosvítá zřetelná strojenost, zvolená výrazová stylizace (a v závislosti na ní i stylizace vypravěčská, která se oddává zvolněným, dlouhým, často panorámujícím záběrům, omezujícím dynamiku příběhu) nevyvěrá z dění samého, ale je sem vnášená z vůle režiséra. Totéž lze napsat o hudebním doprovodu, ponořeném do ponurých, ztěžklých melodií, který měly zvýraznit nenaplněnou oduševnělost přinášené výpovědi.
Velká voda nenaplnila všechny své ambice, avšak nepochybně patří k pozoruhodným výpovědím osobně zaujatým, Trajkov umí pracovat s dětskými představiteli, dosahuje nepochybné spontaneity v jejich projevu. Postižení dětské bezcitnosti, kdy chlapci předříkají naučená hesla, s nimiž se však vnitřně ztotožnili, zejména ve scéně Lemova dočasného vyobcování z třídního kolektivu zní drtivou sugestivitou. Trajkov vznáší znepokojivý dotaz: zahajuje budoucí politickou kariéru nějaké, na první pohled snad i banální a zanedbatelné selhání v dětství, zapření vyznávaných zásad a příklon k výhodnějšímu kompromisu?
