Filmová adaptace stejnojmenné hry Oscara Wildea přináší vše, kvůli čemu klasika viktoriánské komedie vyhledává už několikátá generace diváků – postavy britských gentlemanů a dam z nejvyšších kruhů, střet společenských pravidel s realitou a především důvtipné aforismy, glosující vztahy mužů a žen. Namísto Londýna konce předminulého století tvůrci přesunuli děj do prostředí meziválečné Itálie.
Paní Stelle Erlynnové (Helen Huntová) šlo dlouho štěstí na ruku. New York a s ním i mnozí z jeho nejbohatších mužů jí po mnoho let klečeli u nohou. I štěstí se však unaví, a tak paní Erlynnová přišla krachem na burze o valnou část svého mění. A nad konty štědrých donátorů stále častěji přebírají kontrolu jejich drahé polovičky, které pro věhlasnou svůdnici nemají špetku pochopení. Zoufalou situaci proto paní Erlynnová řeší kvapným odjezdem z Ameriky. Hodlá rozčeřit poklidné společenské vody v italském Amalfi, jehož kouzlo už přivábilo nejednoho anglického šlechtice i velkopodnikatele. Místní dámy v čele s komtesou Lucchinovou (Milena Vukoticová) tak opět mají o čem klábosit, a přitom se po očku ohlížejí, jak tráví volný čas jejich manželé. Jednu z nich ale tyto starosti netrápí: Meg Windermerová (Scarlett Johanssonová) totiž v dokonalost svého novomanžela Roberta (Mark Umbers) věří víc než v cokoli jiné na světě. Stačí však jen několik týdnů, aby byla skálopevná důvěra nahlodána a myšlenka, že paní Windermerová podlehne svodům světáckého Lorda Darlingtona (Stephen Campbell Moore), přestala býti až tak bláhovou…
Snímek Vějíř lady Windermerové byl sázkou na jistotu – se všemi plusy a mínusy, které takový postup přinese. Scénář kopíruje Wildeovu hru tak věrně, jak je to jen možné, a obdivovatelům autorovy tvorby umožňuje zavzpomínat na zážitky z divadla. Vějíř je strukturován obdobně jako ostatní Wildeovy komedie, zabývající se společností, která si zakládá na dodržování mravních ctností, a přesto je často pokrytecky porušuje. Anebo poklesky ještě pokrytečtěji pranýřuje. Dodnes hraným dramatikem však Wilde zůstává hlavně díky typickému slovnímu humoru. A co toho týče, tak se Wilde ve Vějíři opravdu vytáhl, když zde představil některé ze svých nejpopulárnějších citátů („Jen jedna věc je horší, než když se o vás mluví – když se o vás nemluví.“ „Mé vlastní záležitosti mě nudí, raději se starám o záležitosti druhých.“).
Druhou z očekávaných předností Vějíře lady Windermerové jsou herecké výkony. Tedy přesněji – některé herecké výkony. Dělítko kvality je tentokrát nastaveno jednoznačně: slavní herci prokazují, proč dosáhli svého věhlasu, neznámí dostávají řádně za vyučenou. Už Wildeova hra upřednostnila dámské postavy, když jim nabídla nesrovnatelně větší prostor než hrdinům pánskými. A obsazení Barkerova filmu toto rozvržení ještě zvýrazňuje. V jedné z potenciálně životních úloh chopila Helen Huntová příležitost pevně za pačesy. Paní Erlynnová se stává protřelou a elegantní dámou, u níž neudiví, že se nejeden muž znalý její pověsti ztratí v jejích očích stejně snadno jako v jejích světaznalých slůvcích. Další z typických wildeovských postav – oddaně milující dámu, jíž se důvěra ve svého muže se plně vyplácí – hraje mladá hollywoodská hvězda Scarlett Johanssonová. Mladičká Lady Windermerová, zprvu rázně odrážející svody šviháckého nápadníka, později ale ztrácející pevnou půdu pod nohama, není takovou individualitou jako zkušená paní Erlynnová, její představitelka Johanssonová však patří k těm nemálo herečkám, které i takto prostinkou postavu obdaří osobitým kouzlem. Třetí ze silných ženských figur, které dominují společenské smetánce, je komtesa Lucchinová, kterou hvězda Felliniho a Buñuelových filmů Milena Vukoticová vybavila náležitě povýšeneckou mravokárností i jedovatostí, s níž šíří své soudy.
Oba ústřední mužští hrdinové žel nesahají svým dámským protějškům o moc víc než nad kotníky. Mark Umbers jako Robert Windemere a Stephen Campbell Moore v roli Lorda Darlingtona jsou typově i herecky snadno zaměnitelní, ač první má být stoprocentním gentlemanem a druhý dandyovským floutkem, pro nějž jistě nebude obtížné vyrovnat se s odmítnutím deklarované lásky k andělsky krásné Lady Windermerové. Situaci tak zachraňuje alespoň tradiční představitel anglických aristokratů Tom Wilkinson, hrající stárnoucího samotářského bankéře Tuppyho, jenž více než kdo jiný dovede ocenit duchaplnost paní Erlynnové a oddaně usiluje o její ruku.
Stinnou stránkou věrnosti předloze je inscenační nenápaditost výsledného snímku. Režisér Mike Barker (krimi Nebezpečná síť, historické drama Zabijte krále) není tak odvážným tvůrcem jako třeba Oliver Parker, na jehož úspěšné wildeovské adaptace Ideální manžel (1999) a Jak je důležité míti Filipa (2002) se Vějíř snaží navázat. Barker se spolehl pouze na šarm svých hereckých hvězd a půvaby prosluněné Itálie, rozměry (velmi kvalitní a velmi nákladné) televizní inscenace však překročit nedokázal.
Milovníkům starých zlatých časů, kdy byl každý Angličan přesvědčen, že mu jeho národnost závidí celý svět, nad britským impériem slunce nezapadalo a všichni lidé byli tak nějak elegantnější a důvtipnější, umožní Vějíř lady Windermerové, aby se na hodinku a půl příjemně zasnili. O mnoho více než jen vzpomínku na herectví Helen Huntové, Scarlett Johanssonové a Toma Wilkinsona si však divák ze sálu neodnese.
