Mezi největší scenáristické hvězdy v USA, uchvacující složitými, nejednoznačnými, ale přitom divácky atraktivními příběhy, patří Charlie Kaufman. Upozornil na sebe bizarními změnami identity ve snímku V kůži Johna Malkoviche, uznání získal i moderní Adaptací, kde propojil mystifikaci (přibásnil si mj. úspěšnější dvojče) se skutečně existující knihou, která má být adaptována.
Film Věčný svit neposkvrněné mysli začíná jako běžné melodrama, avšak divák znalý Kaufmanových fines by měl zůstat ostražitý: zanedlouho se počnou dít věci nevídané - dívka Clementine svého milého přestala poznávat. Vyjde najevo, že si nechala vymazat veškeré vzpomínky na jeho osobu, protože ji začal nudit. To ještě mladík Joel netuší, co jej očekává, když se natruc rozhodne podstoupit tentýž zákrok... Kaufman s režisérem Michaelem Gondrym se snaží domyslet, co vše se může odehrávat v lidské mysli, když část její paměti mizí. Konstruují složité prolínání různých časových i syžetových rovin. V vzpomínky oživlé v Joelově mysli se pokoušejí uniknout truchlivému osudu, zatímco kolem jejich nositele, udržovaného v umělém spánku, se dějí bizarní události.
Diváky nepochybně zaujme nápadité inscenační řešení, když hrdinové prchají, zatímco postavy i předměty kolem nich se rozplývají do ztracena a oni sami se ocitají v zajetí bizarních, surreálných, jakoby z podvědomí se vynořujících skutků. Pproměňují se dobové reálie i místa, ať již jde o průnik do světa hrdinova dětství (prožívá vše znovu, ale v dospělé velikosti), nebo o místa milostných schůzek (například o probuzení na lůžku, znenadání na mořském břehu).
Oproti dřívějším Kaufmanovým dílům, která se vyznačovala větší uvolněností a radostí z důmyslné hry, zde převážila chladná, umně sestrojená konstrukce. Obávám se, že Kaufman si zpětně podrobně rozebral své postupy a pokusil se je s téměř vědeckou přesností opakovat. Výsledek sice nemá systémovou chybu, všechny očekávané ingredience v něm nalezneme, avšak schází mu větší spontánnost.
Úroveň režie splňuje i přísnější kritéria, vznikl film výrazně se lišící od běžného hollywoodského standardu, i když svou milostnou zápletkou, jakkoli různě přetvářenou, se vřazuje do linie divácky vděčných podívaných, ozvláštněných toliko formálně (podobně jako Memento, Vanikové nebe, Minority Report aj.). Ostatně i potíže s vymazáváním vzpomínek zde již byly, stačí vzpomenout na akční sci-fi Total Recall. Autoři Věčného svitu neposkvrněné mysli toliko zhmotnili dění odehrávající se v lidském mozku. Ani v tom nepatří mezi průkopníky, řada děl pracovala se stejným či obdobným nápadem (od vzniku pamětihodné Biercovy povídky Soví řeka, uplynulo už půldruhého století).
Autoři zapojují vtipné paradoxy, vznikající ze souběhu různých rovin i různých vědomí. Dojaté publikum polechtají zvažováním, zda se k sobě vrátí lidé, kteří již poznali, k jakým koncům povede jejich milenecký poměr. Vedle složitých významových propletenců se vynořují i zřetelná klišé, ba kýčovitá rozuzlení. To ovšem není nic divného, neboť Kaufman tento postup v ještě masivnější nasazení použil již v Adapataci. Vedle melodramatické ústřední linie vymazávaných vzpomínek, která zůstává ve své žánrové příslušnosti nedotčena, získává důležité místo i dění kolem bizarních mazatelů; i do jejichž osudů zasahuje sex a vymazané vzpomínky. Klientova mysl jim totiž ustavičně uniká ze zorného pole přístrojů. Samotný název filmu je citátem z básně Alexandra Popea o údělu vestálčině a její neposkvrněné mysli.
Gondry – na rozdíl od předchozích, vizuálně "rozpoutanějších" převodů Kaufmanových látek - zvolil realističtější přístup patrný v přehlednějším vedení jednotlivých linií. Do kresby jednotlivých postav vnáší psychologizující tendence, vyhýbá se jejich zlehčení či zesměšnění. Meze běžnosti přesahují pouze situace, v nichž se ocitají. Ani bizarnost, vizuální či kontextuální, ještě nenarušuje závažnost vlastního příběhu, které se blíží k jakési existenciální úvaze (nebo dobře maskované parodii na ni?) o vzdorování předurčenosti - zprvu v mysli při mazání vzpomínek, poté již "ve skutečnosti" při opětovném navázání vymazaného milostného vztahu.
Režijnímu pojetí se podřídili i herci - a Gondry získal skutečně hvězdné obsazení. Joela Barishe představuje Jim Carrey, jeho lásku Clementine ztvárnila Kate Winsletová. Ta zůstává v pasivní pozici ženy neproměnně impulsivní, ovládanou vnitřním pnutím, jejíž lásku si hrdina snaží uhájit či případně i chránit, a předvádí herecký rejstřík poměrně úzký. Carrey překvapí zcela odlišným typem, než jaký dosud ztvárňoval. Do sebe uzavřený, plachý, spíše smolařský človíček, osamělý a snad i zanedbaný, v němž nenalezneme ani stopu excentriky, s nebývalou vervou odkazuje k typu vzdorujících ztracenců, odhodlaných bít se o svou poslední šanci.
Carrey přesvědčivě postihuje svého hrdinu v různých rozpoloženích, od duchem nepřítomného bloumání až k horečné aktivitě. Joel je zprvu dokonce obdařen (v konečném důsledku matoucím) vnitřním komentářem, který záměrně prezentuje jen právě uvědomovaný výsek reality. Ostatně již úvodní, melancholické seznámení obou hrdinů na pláži v zimním období posléze získá zcela odlišné postavení ve vyprávěném příběhu, než jaké bychom zprvu čekali. Nikoli náhodou teprve po odeznění této předehry následují úvodní titulky i změna vypravěčského zacílení...
