Na zpustlé panství, o něž se snad celé půlstoletí staral o své vlastní vůli obětavý majordomus Willmer (František Řehák) se svým synem (Petr Forman), přijíždějí v několika zánovních automobilech dědici s nejstarším Richardem (Karel Roden) v čele, aby majetek obhlédli. I když stav majetku, který se mezitím proměnil v ruiny, pokud se přímo nerozpadl, jen stěží vybídne k jeho převzetí, náhradu záhy naleznou v lovu na jakési záhadné kostrouny, z nichž se vyklubají jacísi primitivní předvěcí lidé přebývající v norách.
Scenárista a režisér v jedné osobě David Jařab vybudoval svůj příběh na motivu postupně odkrývaného tajemství. Nechybějí pohledy na staré zažloutlé fotografie či archaické filmové záznamy, zazní četba z dávného deníku a přítomnost je ozvláštňována průnikem souběžně natáčeného filmového záznamu, rovněž černobílého. (Už skutečnost, že se nepoužívá videokamera, rovněž podsouvá archaizující podtexty.) Spolu s protagonisty můžeme odhadovat, k čemu sloužily jednotlivé části starobylé lovecká výbavy.
Všudypřítomný komentář, někdy zastupující i mluvu jednotlivých postav, se stává nejdůležitějším zdrojem informací, ačkoli i ten se spíše podílí na prokreslení bizarní atmosféry zapadlého místa nežli na objasňování znepokojivých náznaků, které pozvolna a se stupňující se silou doléhají. Dokonce lze tvrdit, že vlastně nikdy zcela nepochopíme, co se vlastně přihodilo - o to silněji si můžeme domýšlet, co se zejména v závěru vyprávění vlastně událo. Sem spadá dočasné zmizení jednoho z nově příchozích, nález znepokojivé mozaiky ve sklepení i vražedný atentát místních na odjíždějící auto.
Časoprostorové zakotvení příběhu se záměrně vymyká přesnějšímu určení, pokud nebudeme brát za bernou minci několik vět snad pronesených v portugalštině (!). Každopádně se ocitáme kdesi na zapadlém venkově, kde stále ještě panuje sklánějící se, současně však i potměšilá úcta v panstvu a jeho přáním. Tento pokorný odstup je patrný zejména u dobrovolného správce rozpadající se budovy a jeho syna, i když současně naplněn jakousi jadrnou moudrostí, která si ze společenského odstupu vytváří přednost, jakkoli jinde může přerůst ve vražednou zášť. Setkáme se s ním v místní hospodě i později při lovu, když tuto z obou stran uznávanou přehradu zosobňuje zejména jazyková odlišnost - původní obyvatelstvo, které se neocitlo v kontaktu s panstvem, mluví jazykem pro hrdiny nesrozumitelným.
Dědici staví na své ušlechtilosti a mravní vyspělosti. Vždyť kostrouny loví jen proto, aby je mohli změřit, popsat a hlavně se s nimi vyfotit na důkaz loveckého úspěchu, načež je propouštějí opět na svobodu. Cítí se dotčeni nedůvěrou, že místní před nimi schovávají mladé dívky, aby nedošly nějaké úhony. Ale současně vypluje na povrch přezíravé postoje i uvnitř jejich malého společenství, když asijskou manželku jednoho z nich považují za bezohledné obtěžování jejich jemnocitu, když chladnokrevně zastřelí jednoho z kostrounů, který se nehýbá podle jejich představ. Režisér se dušuje, že žádné z přítomných společenských skupin nechtěl nadržovat - přesnější by však byla formulace, že všem ve větší či menší míře přisuzuje negativní vlastnosti, takže výsledkem je značně deziluzivní pohled na lidské společenství, hubené neschopností i neochotou se navzájem domluvit, vylézt z iluzorního bezpečí svých ulit.
Jařab rozehrál svého druhu modelový konflikt mezi lidmi zastupujícímu různý stupeň řekněme civilizační vyspělosti. Mluví o střetávání společenských vrstev: "Aristokrati (vyspělé západní civilizace), místní lidé, zdegenerovaní obdobím komunismu, pologramotní a nevzdělaní průvodci - guias, spjatí s přírodou a jejími neměnnými zákonitostmi, a pak kostrouni." Svá slova jako by ještě podepřel pohledem na dlouhou frontu trabantů a jiných lido-demo vozítek, prchajících za hroutící se hranice dosud rozděleného světa. Avšak tyto „konkretizující“ údaje považuji za matoucí - stejně jako název, neboť německý pojem Vaterland navozuje významy když ne s ustrojením filmu přímo se rozcházející, tak aspoň naznačující odlišné tematické zacílení.
Ve filmu se až groteskně obnažuje nesoulad mezi vysokými ambicemi a skutečně dosaženým výsledkem, který se neustále přechyluje k jakési podivné ochotničině. Motivicky zmatečné události postrádají jasnější ozřejmění pohnutek, obrazové i sluchové ozvláštňování třeba v podobě stabilního, postavami již nevnímaného mušího bzukotu se ukazuje být nesnesitelně vlezlým, ale především vadí znění rozmluv i jejich přednes. Některé pasáže, třeba když majordomus vysvětluje svému synu rodinná moudra o služebnosti, jsou ve své toporné vážnosti až groteskní, takto umocněny hned dvakrát - jednak scénářem, jednak hereckým ztvárněním. Také různojazyčné písňové texty vnímám jako doplňkovou, dramaticky málo účinnou příměs.
Jestliže se režiséru - i zásluhou kameramana Marka Jíchy - daří navozovat stísňující, dusivou atmosféru, jeho inscenační schopnosti jsou velice omezené. Vedení herců je povětšinou bezradné, odevšad prosakuje "besídková" deklamace mechanicky naučených textů, zcela mizí schopnost plastického rozkrytí každé z postav. Řehákův majordumus se přidržuje toporné, vyšeptalé vážnosti, nepomáhá ani, že Rodenův vůdčí Richard si posléze oholí zlověstný plnovous. Snad jedině plaše ostýchavý Karel, jehož hraje Petr Forman, spěje k celistvější individualitě, ne příliš chápavě hledající své místo ve vztahu k panstvu. Jeho zastřený, ponížený i rozpačitý hlas, jakoby bázlivá chůze v povzdálí, to vše vhodně dokresluje citlivě postiženou figuru, asi nejpolidštěnější v celém sestavě.
Vaterland - Lovecký deník musím zařadit mezi díla formálně se hlásící mezi nezávislá, stojící jakoby v opozici vůči formální dokonalosti Svěrákově či Hřebejkově. Jenže absenci řemeslných předpokladů nelze ničím zastřít, neumětelství vždy vyhřezne na povrch.
