Válku policajtů natočil Olivier Marchal - bývalý policista, později herec, scenárista a dnes i režisér. Do příběhu o rivalitě dvou kriminalistů zpracoval některé nechvalně proslulé aféry pařížské policie z 80. let a obalil je citacemi stylu svých oblíbených režisérů - hlavně Michaela Manna a Sergia Leoneho. Léo Vrinks pracuje pro BRI (Zásahová a pátrací brigáda), těší se respektu svých podřízených a i když někdy sáhne k neortodoxním metodám, věří ve spravedlnost. Neoblíbený kariérista a chladnokrevný hajzl Denis Klein působí u BRB (Brigáda pro boj s organizovaným zločinem) a jde přes mrtvoly. Bývalé přátele spojují dvě věci: oba se skvěle orientují v podsvětí plném informátorů, zlodějíčků, prostitutek a grázlů a pro oba je práce u policie vším. Dohromady je opět svede případ gangu brutálně přepadávajícího bankovní dodávky. A protože šéf policie odchází do důchodu a na své místo může povýšit jen jednoho z nich, mají Vrinks s Kleinem o důvod víc závodit, kdo z nich gang dopadne jako první.
Marchal dokáže diváka zaujmout od prvního momentu: syrovou, zrnitou kamerou, pocitem, že se odehrává něco vznešeně tragického, i tím, jak se na rozdíl od většiny současné americké produkce nesnaží všechno vysvětlovat a nechává publikum, aby si kamínky do mozaiky domýšlelo. Druhými dvěma rysy připomíná vedle zmíněného Leoneho i Martina Scorseseho v jeho klasických dílech, tedy autory, kteří si postavili kariéru na příbězích mužů zápasících s vlastní osudovostí. Neméně důležitou inspirací Války policajtů jsou ztemnělé francouzské kriminálky ze sedmdesátých let, spojené s režisérem Jeanem-Pierrem Melvillem a hercem Alainem Delonem (spolu se setkali hlavně ve filmu Policajt z roku 1972). Nejkonkrétnější odkazy potom míří na Nelítostný souboj Michaela Manna: ve vizuální rovině jsou to chladně elegantní záběry z periferií (dálnice, sklady...) a z Vrinksova odlidštěného, futuristického bytu, co do obsahu zde kromě střetnutí dvou vnitřně spřízněných protikladných hrdinů najdeme paralely v policajtském ponoření se do práce a v samotě i uvnitř vlastní rodiny.
Vedle Marchalovy režie a kamery Denise Roudena mají na strhujícím výsledku lví podíl herečtí veteráni Daniel Auteuil (Vrinks) a Gérard Depardieu (Klein), kteří si namísto velkých gest vystačí s úsporným, záměrně unaveným projevem a několika málo výrazy. Vedlejší role jsou obsazeny víceméně podle typu, za zmínku stojí zejména Valeria Golino coby Vrinksova žena.
S uplývajícími minutami filmu je čím dál zřetelnější, že Válka policajtů témata posedlosti prací, ničivé ambicióznosti a rivality policejních oddělení přesáhne; něco naznačuje už vypravěčský rámec z vězení. V poslední třetině příběh nabere několik fatálních zvratů a děj se ještě více zhustí ve prospěch vskutku antické osudovosti (svým způsobem dojde i na deus ex machina). Válka policajtů takto vyústí ve velkolepou katarzi, díky níž divák snímku rád odpustí i jistá klišé (postava štětky se zlatým srdcem, padouchův knírek), některá z nich typicky francouzská (příliš mnoho klavíru v sentimentálních scénách).
Specificky tuzemskou vadou na kráse je (jako už tolikrát) český titul. Původní název „36 Quai des Orfevres“ (Nábřeží zlatníků č. 36) označuje sídlo pařížské policie, musel ale vyklidit pole zbytečně explicitní Válce policajtů, takto už třetímu snímku s tímto jménem v české distribuci.
