Životopisná road-movie V zajetí rychlosti (The World’s Fastest Indian) Rogera Donaldsona přináší dojemný pohled na život legendárního motocyklisty Burta Munroa, kterého nepřekonatelným způsobem ztvárnil Anthony Hopkins.

Donaldsonovo V zajetí rychlosti a jiný současný motocyklistický snímek – Sallesovy Motocyklové deníky – spojuje náklonnost k sentimentu. K sentimentu nakažlivému a příjemnému jako procházka okolo řeky při západu slunce. Možná k tomu svádí onen klasický dlouhý záběr na hrdinu ujíždějícího prázdnou silnicí uprostřed krajiny otevřené natolik, že se v ní může stát cokoli…

V zajetí rychlosti přitom zezačátku jako road-movie vůbec nevypadá. Ocitáme se v šedesátých letech na Novém Zélandu. Dřímavý klid zapadlého městečka Invercargill narušuje gang rebelujících rockabilly motorkářů a jeden penzista, Burt Munro (Anthony Hopkins). Žije v domku, takřka garáži. Od časného rána tu denně ladí a tůruje svou starou motorku Indian Scout 45. Každou součástku podomácky upravil a optimalizoval na výkon, na absolutní rychlost. Pro invercagillské je Munro starý pošuk a tomhle mínění je utvrdí i poslední starcův vrtoch – Munro vybere úspory a zastaví dům, aby mohl se svou motorkou odcestovat do USA. Na nejrychlejší trati světa v Bonneville se chce pokusit překonat magickou hranici 200 mil za hodinu.

Australský rodák Roger Donaldson, který nezvykle emigroval na Nový Zéland, natočil o Munrovi už v sedmdesátých letech dokument Offerings to the God of Speed. Námět na V zajetí rychlosti nosil v hlavě dlouhou dobu a mezitím režíroval nejrůznější hollywoodské thrillery – od historické Bounty po špionážní Test (The Recruit). V zajetí rychlosti vykresluje Munra jako muže věkem i zvyky vzešlého téměř z prehistorie: hrdina zalévá citroník svou močí a je slávoplachý. Díky své otevřenosti se ale dokáže elegantně a nadmíru sympaticky vyrovnat se všemi (jakkoli skicovitými) úskalími moderní doby – s obrázkovým menu v restauraci, s řízením vpravo, i s drzými mladíky. Munrovu jízdu do Bonneville, jakousi americkou odyseu, vyplňují vřelá a obdivná setkání, obrázky z cest.

V divočině velkoměsta Munrovi pomůže cukrlatý transvestita, v divočině venkova zase skutečný indián. Později přijme hrdina znavený spolykanými kilometry i srdeční slabostí lože vdovy, jejíž dům lemují vraky automobilů… V samotném Bonneville se na Munra nejprve dívají skrz prsty – nemá potřebnou přihlášku a jeho stroj nesplňuje žádné bezpečnostní normy. Ovšem s pomocí místního závodníka Jima (Christopher Lawford) nakonec organizátoři Munra na trať pustí. V tomhle filmu jsou totiž všichni přátelští, nebo alespoň oblomitelní starcovou umanutostí. Dokážu si snadno představit, že by se V zajetí rychlosti mohlo pohodlně vézt po dálnici kýče a selanky. Donaldson ale ví, kdy přestat dojit slzy, a pak – mmá na plátně Sira Hopkinse.

Ten se ve V zajetí rychlosti s očividnou radostí zbavil svých obvyklých atributů filmového démona. Munro věru není žádným Hannibalem Lecterem. Hopkins ztvárnil hrdinu zaujatě a nanejvýš upřímně, zápalem v očích mu dokázal vdechnout život a historii. Divák je od prvního momentu na straně jedinečného Burta Munra, ačkoli se o jeho minulosti z filmu nedozvíme téměř nic, pomineme-li (cynicky vzato) „klasickou“ životopisnou kapitolku o zemřelém bratříčkovi.

Kamera Davida Gribblea servíruje V zajetí rychlosti na precizně klenuté obloze, s uměřenými porcemi špíny, mazu a pachu benzínu.