Animované filmy rozšiřují svůj žánrový rozptyl: snímek V tom domě straší se nezastřeně přiklání k hororu, takže hlavně nejmenší diváci jej oprávněně mohou vnímat jako opravdu děsivý. Zlověstný starý dům, hrozící, že pohltí vše, co se ocitne v jeho blízkosti, působí jako zplozenec samotných pekel. Realizace jeho gurmánských chutí si ale pohrává s hravou bizarností a surrealistickými nápady – včetně úspěšného vyvolání dávivého reflexu!
Projekt v produkci Roberta Zemeckise, Stevena Spielberga a Jasona Clarka se vydal ve stopách úspěšného Zemeckisova Polárního expresu, jenž užil pro animaci motion-capture, čili přesné převedení gest a mimiky živých herců do počítačového tvaru. Dětské postavičky však tentokrát více připomínají zaobleně vylisované hračky (jak výstižně naznačuje zejména nepohyblivá, jednolitá vlasová pokrývka a koneckonců i celé pojetí figurky) a podobají se spíše postavám z Toys. To vše určil hlavní výtvarník Ed Verreaux.
Trojrozměrný prostor je však vystavěn vcelku věrohodně, jak dokazuje hned úvodní poletování listu, jakkoli až podezřele se podobající obdobnému výjevu z Forresta Gumpa). Režisér Gil Kenan neskrývá, že se inspiroval leckde: třeba skřehotavě hartusící stařec, jenž strašidelný dům obývá, jako by z oka vypadl protagonistovi pamětihodné Geriho hry, půvabné krátkometrážní hříčky Jana Pinkavy.
Dětští hrdinové prožívají netušená dobrodružství jen proto, že jim dospělí nevěří –to si pamatujeme již ze Strašpytlíka. I nyní se tvůrci rádi dívají jakoby očima svých mladičkých hrdinů, zde zhruba dvanáctiletého zvídavého kluka přezdívaného DJ, jeho obtloustlého a ne vždy prozřetelného kamaráda Buřta a konečně pohledného děvčete Jenny, které v poslední chvíli zachránili z pařátů vražedného domku. Kamera snímá scény jakoby ve výši jejich očí.
Evokace hrůzy, kterou kolem šíří starobylý dům, je nejpůsobivější tehdy, když se odvíjí v náznacích, kdy ještě není zcela jisté, zda děti nepodléhají jen své představivosti. Také sekvence, kdy se zvídavá děcka, marně se dovolávajících podpory dospělých (včetně policistů), přesouvají nitrem domu, co chvíli ohrožovány polykacími pokusy nestvůrného běsu, se vyznačuje inscenační nápaditostí. Dokonce se dům vyznačuje jistou žertovnou, jakoby pomrkávající zlomyslností: když se u něho vynoří dospělí, náhle ztuhne (aniž by však později váhal s jejich spolknutím).
Motivy, které vyprávěný příběh vnějškově opentlují, s ním mnohdy ztrácejí provázanost, jako by náležely někam jinam. Mám na mysli přidrzlou au-pair, která při hlídání DJ myslí na vlastní kratochvíle, podezíravé poldy a závěrečný, „vetřelčí“ souboj velkého rýpacího stroje s oživlým domem. Je tu také připomenut Halloween s děsivými maskami, i zákaz vstupu na soukromý pozemek. Pokud by se tato zmínka domyslila do důsledků, film V tomto domě straší lze považovat za osvětový počin varující (nejen) děti před vstupem do míst, kam bez souhlasu vlastníka nesmí.
Když se hrozivý dům trmácivě vydá na cestu, aby ještě účinněji šířil kolem sebe zkázu, lze očekávat dvojí reakci dětí: ty malé mohou strachy zalézat pod sedadlo, zatímco odrostlejší (a notně již zcyničtělé) publikum se bude bavit parodickou nadsázkou. Hororový dopad je totiž změkčen: pokud dům někoho pohltí, není to navždy. Hrozivý barák je ovládán duchem nešťastné veletlusté ženy, kterou necitelné děti kdysi častovaly posměchem, ba vajíčky, ovocem či dokonce kamením.
Film má český dabing, jehož režie se ujal Jiří Kodeš. Trojici ústředních dětských partů namluvili Petr Neskusil, Oldřich Hajlich a Rozita Erbanová, mezi hlasy dospělých poznáme například Jaroslava Kaňkovského, Dagmar Čárovou nebo Miriam Kantorkovou.
