Když se v roce 1982 objevil v britském comicsovém časopise Warrior první díl V jako Vendeta, angloamerické comicsové produkci vévodili barvotiskoví superhrdinové s nadpřirozenými schopnostmi a grafické romány byly teprve v plenkách. Comicsový klasik Will Eisner čtyři roky předtím přišel s knihou A Contract with God, považovanou za první dílo tohoto comicsového podžánru. Až díky nastupující generaci tvůrců však měly být odkryty další a další možnosti, jež comics jako médium nabízí.
V čele průkopníků měl stanout anglický scenárista Alan Moore a V jako Vendeta měla být prvním z jeho děl, kdy si vyzkouší formu široce strukturovaného vyprávění, vytvářejícího složitý příběhový obrazec. Dnes lze Moorea směle přiřadit k předním postmoderním literátům po bok Umberta Eca nebo Kurta Vonneguta Jr. – také jeho knihy nabízejí rozsáhlé odkazy na velká umělecká díla minulosti, ale i to nejpokleslejší, co nabízí popkultura, od braku až po pornografii. Mnohá z jeho děl pak mají ambici posunout comics tam, kam dosud nevkročil. Jeho Strážci (1986-1987) dokázali, že i superhrdinský epos může být plnohodnotným dílem zaměřeným na dospělého čtenáře. Bezmála šestisetstránková viktoriánská detektivka Z pekla (1991-1998) se vracela k případu bestiálních vražd Jacka Rozparovače. A dva díly dobrodužné Ligy výjimečných (1999, 2002) vzešly z přepečlivého studia fantastické, detektivní a brakové literatury devatenáctého a počátku dvacátého století, které Mooreovi umožnilo sypat z rukávu jednu citaci za druhou.
Při pohledu na dílo Alana Moorea si nelze nepovšimnout postupného přechodu od angažovaných látek až k současné špičkové zábavě, která ale nemá s „nastavováním zrcadla společnosti“ nic společného. Raná V jako Vendeta tak zůstává jeho nejpolitičtější knihou, když přináší nepokryté varování před možnou fašizací Anglie, vycházející ze vždy přítomné nenávisti vůči menšinám rasovým, sexuálním i názorovým, ale i z konzervativního thatcherismu, panujícího tehdejší Velké Británii. Moore samotný v článku z října 1983 nepokrytě přiznává inspiraci pramáti všech dystopií, Orwellovou novelou 1984, ale odkazuje se i na Aldouse Huxleyho (Báječný nový svět) a Ray Bradburyho (451° Fahrenheita) či příběhy comicsových hrdinů jako Batman či Soudce Dredd. Ve svých varováních ostatně nezůstal osamocen, ve světě filmu má jeho dílo paralelu v souběžně vznikajícím snímku Brazil (1985) od Terryho Gilliama. Ocenění si zaslouží především Mooreova snaha rozebrat metody totalitárního režimu, užívající nejen samotnou represi, ale i hrozby, které bezbranného a ustrašeného jedince doslova paralyzují. Na straně druhé si pak všímá prorežimního divadýlka zdůrazňujícího skvělost a jedinečnost statu quo (ne nadarmo mají slova fašismus a fascinovat společný základ). Také hlavního hrdina „Vendety“ moc dobře ví, že chce-li porazit režim, musí všechny jeho metody ovládnout lépe než jeho protivníci.
Ke spolupráci nad příběhem anarchistického teroristy, který s poťouchlým úsměvem svádí souboj s fašistickým režimem budoucnosti, Moore povolal kreslíře Davida Lloyda. Pro něj byla V jako Vendeta nepochybným vrcholem kariéry, přestože se ještě mnohokrát sešel se scenáristy zvučných jmen – Grantem Morrisonem (Hellblazer), Garthem Ennisem (War Stories) nebo Warrenem Ellisem (Global Frequency). Byl to právě Lloyd, kdo dal anarchistovi, ukrývající se pod monogramem V jeho svébytnou podobu – smějící se masku s mušketýrskou bradkou a černý kostým inspirovaný revolucionářem Guyem Fawkesem, jenž se roku 1605 pokusil vyhodit do vzduchu budovu anglického Parlamentu.
Tam, kde Fawkes selhal, jeho nástupce V pouze zahajuje svou misi za rozvrácením tyranie a nastolením anarchie. Po zničení několika budov-symbolů V dovrší svou osobní pomstu na mužích a ženách, kteří se podíleli na jeho dávném utrpení v koncentračním táboře. Teroristův propracovaný plán však nesměřuje k „pouhé“ osobní mstě, ale ke zničení všech prvků fašistického státu – od složek policie až k Osudu, všemocnému počítači, jež řídí osud Anglie. Protože je dosti obtížné sžít se s monstrózní figurou neemotivního a neomylného bojovníka, jehož do střetu s mocí vhání – ať už to čtenář vidět chce, nebo nikoli – vlastní šílenství, nabízí Moore čtenářům dvě mnohem lidštější figury. Prvním z nich je šestnáctiletá dělnice Evi Hammondová, kterou si V bere pod svá ochranná křídla, druhým pak loajální a zákonů dbalý, avšak k režimu rezervovaný detektiv Finch, jenž má pátrání po V na starosti.
Stejně jako jiných Mooreovým comicsů i „Vendety“ si všimli adaptátoři. A stejně jako v případě jiných zpracování svých děl (zfilmované grafické romány Z pekla a Liga výjimečných) nebyl Moore ani zdaleka spokojen s filmovou podobou comicsu V jako Vendeta. Tentokrát se dokonce vzdal nejen jména v titulcích, ale také jakýchkoli finančních nároků autora námětu. Perfekcionistický Moore se totiž nedokáže smířit s tím, jak filmaři z jeho děl odkrajují a zahazují šťavnaté nápady a příběhovou kostru se pokoušejí roztančit v kolovrátkovém rytmu blockbusterů. Hollywoodizace „Vendety“ tak přinesla zdůraznění akční linky příběhu. Znepokojivé ústřední charaktery, nacházející se na pomezí šílenství, z filmu naopak vymizely a totéž lze říci i o depresivním vizuálním pojetí předlohy. Jedním z Mooreových důvodů, proč odmítnout svůj podíl na filmové verzi „Vendety“, je očividná snaha režiséra Jamese McTeiguea a scenáristů Larryho a Andyho Wachowských vecpat do příběhu paralely filmové Anglie budoucnosti se Spojenými státy po událostech 11. září. Snímek V jako Vendeta sice nelze hodit do stejného pytle se zpackanou Ligou výjimečných, přesto zůstává hodně dlužen dobrému jménu předlohy.
