Jihoafrický – a koprodukčně též anglický – kriminální snímek Gavina Hooda (je podepsán pod polským přepisem Sienkiewiczova románu Pouští a pralesem) ukazuje, jak ani mladistvý zločinec, zcela zbavený svědomí i soucitu, se může přerodit - stačí k tomu nemluvně nalezené v uloupeném autě. Hood natočil jistě věrohodný, byť osvětově naladěný příběh, který však obsahuje základní úskalí: má přesvědčit diváka, že je pravděpodobné, aby se titulový Tsotsi (Presley Chweneyagae) ujal opuštěného děcka, neboť takový čin se vymyká jeho osobnostní charakteristice. Vidíme jej jako chladného a bezcitného, navyklého s okolím komunikovat jedině pomocí hrubé síly či zbraní. Tři důležité epizody předcházejí: přepadení muže v metru a jeho zavraždění dlouhou jehlicí, brutální zmlácení jednoho z kumpánů, jenž se pozvrací z chladnokrevných vražd, a konečně výstřel na řidičku kradeného auta, v němž zůstalo dítě, jehož si lupič včas nevšiml a které si odnese do nepřehledného chudinského slumu.
Pokud ovšem přijmeme Tsotsiho čin za motivicky obhajitelný (a právě v tom shledávám základní potíž), budeme svědky jemně a věrohodně rozehraného hrdinova přerodu: bezmocný tvoreček v něm probudí dávno zasuté city. S odhodlaností i bezradností současně se pokouší pečovat o děcko, přebaluje jej do kusu novin, pít mu dává kondenzované mléko, puzen protikladnými tužbami: na jedné straně jej přitahuje možnost bezvýhradného vlastnění někoho, kdo by běl na něm zcela závislý, na straně druhé by se nenadálé přítěže nejraději zbavil (dítě dokonce nabízí hloučku bezprizorných dětí, aby se jej ujaly).
Cesta k polidštění je ovšem dlouhá a trnitá, což Chweneyagae zvládá s jistou toporností. Zřetelně jsou tyto posuny patrné ve vztahu k mladé matce ze slumu, kterou přiměje, aby dítě krmila. Nejprve jej spatříme, jak poroučí s napřaženou pistolí v ruce, jak vyhrožuje zastřelením, pokud by jej prozradila - a jak poznenáhlu mění své chování až téměř k omlouvavému tónu, když znervózněle klepá na dveře předtím, než vstoupí. Učí se vnímat půvab kolem sebe – zprvu nechápe, co je krásného na třpytivých i zarezlých cinkrlátkách, které žena vyrábí a příležitostně prodává.
Zlomovým okamžikem se stane vloupání do přepychového domu rodičů nemluvněte. Tsotsi, okouzleně procházející dětským pokojem, si kromě peněz odnáší jen tašku plnou hraček - když vzápětí zachrání život přepadenému muži tím, že zastřelí jednoho ze svých kumpánů, který jej chtěl zlikvidovat. Avšak přehodnocení hodnot zasahuje i do jiných oblastí: ujme se kamaráda, kterého předtím brutálně zbil, invalidnímu žebrákovi, jenž se málem stal terčem jeho zloby, věnuje svazek bankovek, dospívá k obtížnému rozhodnutí osobně vrátit děcko jeho rodičům. To již po něm pátrá policie, jeho portrét se objevil v novinách...
Důležité jsou přirozeně retrospektivy přibližující hrdinovo strastiplné dětství: neurvalý, věčně opilý otec mu zbraňuje, aby se přitulil k vážně nemocné matce, oblíbenému psu dokonce zlomí páteř, protože příliš hlasitě štěkal. A budoucí zločinec prchá z domova, aniž kdy navštívil školu, vyrůstá mezi opuštěnými dětmi, s nimiž přebývá v betonových okružích. Naučil se pohrdat slabými a bezmocnými (žebráka se táže, proč ještě žije - a ten mu odpovídá, že jej stále těší těšit se ze slunečních paprsků a všedních krás), lidský život pro něho ztratil cenu.
Teprve nález dítěte i samozřejmá obětavost mladé dívky, starající se též o vlastního potomka, kterou o muže připravil někdo podobný jako Tsotsi (nebyl-li to přímo on), jej jakoby vnitřně obrodí, což i herecky je ztvárněno vcelku přesvědčivě. Tsotsiho na počátku vidíme jako mlčenlivého, na první pohled lhostejného mladíka, jenž jako by srostl se svou zbraní, s níž prosazuje svou vůli, jeho kamenně ztvrdlá tvář neprozrazuje ani na okamžik nějaký záchvěv pohnutí. A pozvolna začínáme odečítat na jeho gestech, na rozpacích i kradmých úsměvech určité souznění s přisvojeným svěřencem, jemuž zcela impulsivně propůjčí své pravé jméno (David). Náhle se jakoby uvolňuje bezradnost, tíživé vědomí promarněného života, jehož náprava bude těžká.
Film se odehrává výhradně v černošském prostředí, jeho snad jedinou bělošskou postavou je jeden z policistů, a přibližuje hluboké sociální protiklady i mezi černošskou populací: vedle pohádkového bohatství, zosobněného domem rodičů uneseného děcka, se mnohem častěji vyskytuje bezbřehá nouze, zosobněná nedozírným slumem, kde Tsotsi přebývá. Nelze ovšem přehlédnout, že základní ladění vyprávěného příběhu je tklivě romantické, jak vyplývá nejen z pojetí příběhu samého, ale třeba i z kresby zvolených prostředí, zvláště slumu; převažuje postoj, že žádný ztracenec není definitivně ztracený, že v každém člověku zůstává ukryt aspoň zlomek lidství. Hoodův snímek získal letos Oscara za nejlepší zahraniční film.
