Když režisér Jean Vigo, sužovaný tuberkulózou, v roce 1934 zemřel, bylo mu teprve 29 let. Byl považován spíše za výstředníka nežli za uznáníhodného umělce, jeho výpovědi často pohoršovaly, býval viněn z anarchistické vzpurnosti a pohrdání společenským pořádkem. A Vigo skutečně protestoval proti zkostnatělosti své doby - v mravech, ve výchově... Debutoval ještě v němé éře dokumentem Na slovíčku, Nizzo, kde konfrontoval lázeňský lesk tohoto města se sociální nouzí. Již zde se jasně vyslovil, kudy se hodlá v budoucnu ubírat.
Středometrážní Trojka z mravů (1933) nepochybně čerpá z Vigových osobních zážitků. I on vyrůstal v (pře)výchovných ústavech poté, co přišel o otce, aktivního vyznavače anarchistických idejí, který za záhadných okolností přišel ve vězení o život. Vznikl tak slavný film napadající zkostnatělý výchovný systém, založený jen na slepé poslušnosti a ctění autorit.
Hoši bydlící na pochmurném internátu nejprve mlčky snášejí vojenský dril, založený na snížených známkách z chování a zákazu vycházek, i když nevynechají jedinou příležitost ke klukovinám, až se posléze vzbouří. Odmítají jednotvárnou stravu (hází po sobě hrachem), s nadšením demolují světnici (scéna s poletujícími peříčky) a posléze vylezou na střechu, odkud házejí plechovky a učebnice na shromážděné profesory a ctihodné pány radní.
Jean Vigo fandí dětské imaginaci a hravosti, jak je patrné již z úvodní scény ve vlaku, kde dva chlapci předhánějí v tom, co všechno dovedou - včetně dvou nafouknutých balónků pohlazených jako dívčí prsa. Kluci se jinak rádi pošťuchují, dovádějí, hlučí, vyrušují po večerce. Zatímco oni ztělesňují spontánní radost ze života, profesorský sbor symbolizuje přístup založený na příkazech a zákazech.
S výjimkou mladého, nastupujícího vychovatele, který se rád zapojí do fotbalu, který pro pobavení předvede chaplinovskou chůzi a snaží se být dětem spíše kamarádem, jsou ostatní odpuzující, zejména trpaslíkovitý pan ředitel s písklavým, jakoby pubertálním hlasem, či jeden z profesorů, kterému se zalíbí jeden z chlapců s ženskou vizáží, takže ho hladí po ruce. Homosexualitou podbarevný incident s ním je jedním z důvodů vzpoury - když učiteké poždaují jeho omluvu, chlapec vzdorovitě pronese: "Já vám říkám - hovno." Téměř symbolického významu, ukazujícího na propast mezi světem dětí a jejich vyučujících, nabývá epizoda, kdy třída jdoucí po městě za svým profesorem, se mu ztratí a jde jinudy, aniž on to zpozoruje.
Trojka z mravů je dílo stále životné, realizačně přesvědčivé (zejména pak klukovské role působí dodnes přirozeně), prostoupené duchem anarchismu. Vigo jako tvůrce filmu živelně nesouhlasí s poměry ve školství a v patřičné nadsázce to dává najevo. Ačkoli východiskem je realistické drama, naplněné množstvím výstižných příkladů, vyprávění přerůstá do ironického pamfletu, jenž se opírá o zkarikované postavy - především ředitele školy.
Trojka z mravů byla francouzskou cenzurou zakázána a do kin se dostala až po roce 1945, okamžitě uznána za mistrovské dílo, které inspirovalo mnohé své pokračovatele (např. Lindsayho Andersona a jeho film Kdyby...).
Po Trojce z mravů stihl Vigo dokončit jediný film, Atalantu, zpola snovou, zpola lyrickou báseň o zákrutách lásky. Prostředí říčního parníku, romantické i banální, povýšil na zosobnění prchavosti okamžiku i bezcílných toulek. Není důležitá kýčovitá dějová osnova, klenoucí se nad milostným trojúhelníkem, podstatné je vizuální zachycení tohoto příběhu, které dodnes uchvacuje. Rovněž v tomto filmu hrál Jean Dasté.
Není náhodné, že oba Vigovy zásadní filmy, Trojku z mravů i Atalantu, snímal tentýž kameraman, Boris Kaufman, bratr proslulého ruského experimentátora Dzigy Věrtova.
