Třináctka (13 (Tzameti))

Nevídaně nihilistický je francouzsko gruzínský noirový thriller Třináctka (13 (Tzameti)) debutujícího scénáristy a režiséra Gély Babluaniho. Třináctka působí, jako kdyby vám někdo na zastávce řekl, že vám rozlouskne hlavu ve svěráku, a pak to udělal – samozřejmě a drtivě.

Třináctka („Tzameti“ v původním názvu znamená „13“ v gruzínštině) se odehrává možná ve Francii a nejspíš dnes. Od chmurných černobílých záběrů, přes směs rozpadajících se a nových objektů až k vynalézavým kompozicím to však není úplně obvyklá Francie a úplně obvyklý dnešek. Připomíná mi ten pohled pod sukně města, když do něj vjíždíte vlakem a před očima máte onu klasickou směs oprýskaných staveb se zaplevelenými zahrádkami a v pozadí se lesknou věžáky. Vytváří to pocit stesku a opuštění.

Sébastien (režisérův bratr George Babluani) je dvaadvacetiletý plachý mladík s hladkou tváří. Sébastien je z chudé maloměstské rodiny a do skrovného rozpočtu přispívá podílem z oprav domů. Nářadí má na dvoukolé kárce, což vyvolá dojem poválečných časů, který hned vygumují moderní auta v ulicích. Sébastien zrovna opravuje střechu chátrající vily Jean-Françoise Godona (Philippe Passon). Godonův dům je pod dohledem. Godonův obličej brázdí vrásky. Godonova předloktí zjizvují vpichy po dávkách morfia. Godon čeká na jakýsi dopis. Na důležitý, přímo kafkovsky osudový dopis. Podle toho, co všetečný Sébastien zaslechne, měl by být dopis příslibem tajné práce a pohádkové odměny. Dopis nakonec přijde a Godon jeho příchod oslaví tím, že se předávkuje. Sébastien, který zatím nedostal zaplaceno, dopis chladnokrevně stopí a prozkoumá. Najde tam lístek na vlak a adresu zarezervovaného hotelu. Hladový i vzrušený, Sébastien bere osud do vlastních rukou a odjíždí do hotelu. Ani si nevšimne, že pánové, kteří sledovali Godonův dům, sledují teď jeho. A když mu v pokoji zazvoní telefon a on ho zvedne a začne se vydávat za Godona, netuší, že se ocitá na prahu jednoho z nejtemnějších dobrodružství, jaké tato země obývaná lidmi nabízí.

Ve Třináctce se mísí tarantinovsky absurdní brutalita s evropským extiencialismem. Uhrančivá podvratnost Třináctky překonává s elegancí Sergeje Bubky mety vytyčené nejen Hostelem ale i sadistickým Saw: Třináctka je drsnější než Noc s nabroušenou břitvou a morbidnější než Wolf Creek. Třináctka je tak spíše někde mezi Zvráceným (Irreversible) a Klubem rváčů (Fight Club). Je to snímek z konce civilizace, ze společnosti znuděné drogami a pornem. Společnost prahne po zábavě opojnější a syrovější. A v tom stejném duchu je i Třináctka samotná k divákovi a jeho sentimentu drze nesmlouvavá.

Scénář Třináctky je prostý a směr příběhu se dá odhadnout. Géla Babluani, syn gruzínského režiséra Timura Babluaniho (Stříbrný berlínský medvěd za krimi drama Udzinarta mze z roku 1992), však dokáže zdatnou režií strhnout obecenstvo k napětí pokaždé, když se už už blíží mělčina. Občas se tak děje výrony bizarní cizoty či surovosti v příběhu, občas hereckými výkony a celkově precizní náladou snímku.

Sébastien Georgea Babluaniho vstupuje do Třináctky jako nevinný, ničím nepoznamenaný kluk. Babluani mu s každou scénou dává přesvědčivější a jistější výraz. Zároveň stačí reflektovat absurditu situace, do které se Sébastien dostal a dokáže neustále stupňovat hrdinovo nervové vypětí. Z vedlejších rolí plátno elektrizují Pascal Bongard jako vpravdě ďábelský ceremoniář a Aurélien Recoing coby ledově hrozebný Jacky.

Kameraman Tariel Meliava dal snímku ostrým černobílým obrazem základní tón atmosféře, v níž na diváka nečeká žádná sladkost. Kamera sama nepředvádí žádná velká prostná – záběry jsou sekány účelně, jisté si tím, že hrůzu budou nahánět hrdinové a situace, ve kterých se ocitli.

Absolutní nihilismus a vážná nota staví Babluaniho snímek (oceněný Velkou cenou poroty na Sundance a cenou za nejlepší debut v Benátkách) do pozice kultovní podívané pro úzké spektrum publika. Zároveň má ale na čele maják studiového remaku pro širší obecenstvo, a ten se už v USA také chystá.