Za slibným, avšak prvoplánovým českým názvem filmu Tráva (v originále Reefer Madness, tedy Jointové šílenství) se ukrývá muzikál nabízející svébytný příspěvek do debaty nad legalizací marihuany. Hudební satira nás zavádí do časů, kdy došlo k její kriminalizaci. Do poloviny třicátých let.
Mladíček Billy Harper měl vše, co si každý správný hoch může přát: krásnou a oblíbenou blondýnku Mary Laneovou po boku a slibnou budoucnost před sebou. Kdesi v sousedství spořádaných občanů však na Billyho číhá nebezpečí, před kterým jej nikdo nevaroval. Nebezpečí, usilující uvrhnout jej na cestu morální zhýralosti a zločinu. Ano, tím nebezpečím je marihuana. Kdyby jenom Billy tušil, co vše může způsobit vstup do jednoho z potemnělých domů v sousedství, jehož zdi obývá protřelý kriminálník Jack Stone společně s vyžilou Mae, jež trpce lituje své naivity, s níž Jackovi kdysi podlehla, či prostopášnou Sally, vždy připravenou nabídnout své vnady Jackovým kunšaftům. Stačí jeden šluk a ze spořádaného hocha se stává troska bažící po nekončícím drogovém opojení. Je tu sice ještě Mary, která hodlá udělat vše, aby přišla na kloub náhlé proměně svého chlapce. Může však být láska natolik silná, aby zabránila blížící se tragédii?
Žánr muzikálové satiry a parodie v posledních letech obohatilo hlavně tvůrčí duo Matt Stone a Trey Parker se svými snímky South Park: Peklo na Zemi (1999) a Team America: Světovej policajt (2004). My jsme také mohli vidět „muzikál o muzikálu“ Producenti (2005) o divadelnících, kteří plánují hudební představení na téma zamilovaný Hitler. Se svou troškou do muzikálového mlýna přispívá i americký televizní snímek Tráva. A svými kvalitami nechává právě Producenty daleko za sebou. A to v obou klíčových prvcích zvoleného žánru – v písních i satirickém humoru. Některé ze skladeb od hudebníků Davida Manninga a Nathana Wanga a libretistů Kevina Murphyho a Dana Studneyho (titulní bigbeatová zběsilost Reefer Madness, balada Mary Lane) dosahují když ne přímo úrovně rockové klasiky Jesus Christ Superstar, pak jistojistě písní Treye Parkera z jeho filmů.
Parodický rozměr Trávy může naznačit jedině příběh jejího vzniku, který začal už někdy v polovině třicátých let snímkem Reefer Madness (1936), jež byl ústředním bodem propagandistického tažení proti marihuaně. Tklivý příběh o čisté lásce středoškoláků Billyho Harpera a Mary Laneové zničené drogovým dealerem Jackem, jenž svede Billyho na scestí, (povinně) zhlédla nejedna generace amerických školáků. A přestože film rozhodně nebyl jediným takovýmto titulem, stal se rozhodně titulem nejproslulejším, v jistých kruzích dokonce kultovním. Snímek, který vznikl na podporu obchodních zájmů tabákových a papírenských gigantů, a se tak stal jedním ze symbolů odvrácené tváře amerického maloměsta, jeho nevzdělanosti, předsudků, manipulovatelnosti. A také velmi snadným terčem pro satiriky. „Do prádla“ si ho například vzal už v roce 1985 film Kenta Skova Reefer Madness II: The True Story či Coffe Madness Barta Eversona z roku 1995. Většího úspěchu se svou parodií ale dosáhli až režisér Andy Fickman a autorské duo Kevin Murphy a Dan Studney s divadelním muzikálem z roku 2001. Na něj pak stejní autoři navázali právě filmem Tráva.
Snímek svým humorem leží někde na rozhraní „mile se vysmívajících“ Simpsonových a „nekompromisního“ Městečka South Park. K parodování využívá hlavně výraznou stylizaci, již důsledně dodržuje od počátku až do konce a které tvůrci podřídili vše, od hereckých výkonů až po výpravu, podporující počáteční sluncem prozářenou idylku i děsivé ataky drogových běsů.
Obsazení, složeného převážně z hudebním divadlem otřískaných herců, vládne Alan Cumming (známe ho například z trilogie Spy Kids, patří ale také k hvězdám muzikálové Broadwaye). Ten se představuje jako démonický i démonizující průvodce, který odhaluje všechny „hrozby“ plynoucí z marihuanu. Jeho doménou jsou hlavně černobílé vsuvky v podobě dryáčnické přednášky k rodičům, které celé vyprávění rámují. Také další protagonisté se zhostili svých rolí na jedničku, jmenujme jen ústřední mileneckou dvojici v podání Kristen Bellové a Christiana Campbella (bratra mnohem slavnější Neve Cambellové, jež se filmem mihla jako servírka v koktejlovém baru Miss Poppy) anebo Stevena Webera jako proradného drsoně Jacka Stonea.
Muzikál Tráva nepíše dějiny žánru, není snímkem průlomovým a nikdy se nestane klasikou. Přesto patří k příjemným překvapením a může jen oživit nabídku našich kin. Režiséru Fickmanovi se povedlo ukočírovat členy svého štábu i herecké osazenstvo a natočit kompaktní dílko, naplňující oba své úkoly – pobavit diváky a přitom si tak trochu zalobbovat ve prospěch volnomyšlenkářství.
