Herec, který se na počátku kariéry objevoval především v dramatických partech. Tvůrci však brzy objevili jeho talent pro komiku a učinili z něj francouzskou komediální hvězdu první velikosti.
Thierry Lhermitte (1952) patří ke generaci, která dospívala na bouřlivém konci 60. let - a převzala mnohé z tehdejšího rebelství. Od střední školy, kde se seznámil s Gérardem Jugnotem a Christianem Clavierem, jej přitahovalo divadlo, vedl filmový klub a sám zkoušel natáčet amatérské snímky. Filmová kariéra se však rozvíjela pozvolna, dlouho se musel spokojovat s epizodními úložkami. Kupodivu se od počátku setkával s Philippem Noiretem - nejprve k němu mohl jen vzhlížet jako k ústřední hvězdě (Slavnost začíná, 1975), ale postupně si vydobyl pozici rovnocenného partnera (jak tři části Prohnilých, tak vražednická hříčka Tango). V komedii Děsně unavený (1993), která se bavila představou, jak každá hvězda má svého dvojníka, který posléze může zaujmout její pozici, se stejně jako Noiret mihnul v drobném štěku, maje filmu dodat lesk už svou přítomností.
Lhermitte zprvu - zejména v 80. letech - vystupoval v kriminálních dramatech (Legitimní násilí, Práskač), ale poznenáhlu se přehrával do komediální polohy. Hodně mu pomohl zejména Claude Zidi: kromě již zmíněného cyklu o prohnilých poldech jej obsadil například do filmů Mistři gagu a Podtrženo, sečteno. Úspěšně těžil z výrazového protikladu, uplatňoval tvář dosud chlapecky vyhlížející, která mohla navozovat představu nezkušenosti, ale přitom tajila protřelost. V prvních Prohnilých doslova: jeho čerstvý policista Francois se velice diví zvláštním praktikám svého kolegy, který drobné kriminálníky raději odírá, než že by je zatýkal, ale posléze se přizpůsobí - a to více než snaživě. V dobrodružné komedii Podtrženo, sečteno si zahrál špičkového agenta tajných služeb, kterého i jeho vlastní rodina pokládá za nekňubovitého úředníčka. (V americké verzi téže látky Pravdivé lži si hlavní roli zahrál Arnold Schwarzenegger.)
Jak přecházel do středních let, měnil se i typ jeho postav. Ztrácely již mladistvý pel, zesílila naopak usedlost ve spojení do dobrým zpravidla podnikatelským postavením. Lidsky již ustrnul, často neschopen ani soucitu, ani humorného nadhledu. Takový člověk musí dostat pořádný podnět, aby procitl ze své okoralosti. Režisér Hervé Palud mu v dobrodužné komedii Malý Indián ve městě (1994) přisoudil malého synka, jenž však vyrostl v jihoamerické džungli a po svém příjezdu do Paříže tropí svému notně sucharskému tatínkovi jednu nepříjemnost za druhou. Francis Veber mu v bláznivé taškařici Blbec k večeři (1998) svěřil roli samolibého chlápka (Jacques Villeret), jenž pro obveselení své i svých přátel zve všelijaké důvěřivce na slavnostní hodování. Jenže náhlý zdravotní neduh způsobí, že se svým "blbcem" zůstane sám v bytě, vystaven groteskním důsledkům jeho snaživé péče. A posléze se dostaví i mravní procitnutí: Lhermittův bohorovný smíšek Brochant přichází o všechnu svou sebejistotu, když si uvědomí, že zdánlivě směšný, věčně smolařský mužíček by si ve skutečnosti zasloužil hlubokou úctu.
Vzápětí jej Veber obsadil do další úspěšné komedie KOndoMEDIE (u nás v televizi uvedená pod názvem S barvou ven), která se točila kolem hrozícího vyhazovu z práce a vynalézavé protiakci postiženého, který začne předstírat, že patří ke "čtyřprocentní" menšině - pak by propuštění mohlo vypadat jako diskriminace. Tentokrát Lhermitteho minula hlavní role (tu si zahrál Daniel Auteuil), ale i potměšilý Guillaume, šéf oddělení komunikace, který rád ztrapňuje své bližní, zvláště pak nesympatické hulváty, má svůj půvab. V roce 2004 začal Claude Zidi natáčet Super prohnilé, kde si opět zopakoval svého podnikavého poldu. Sice opět stíhá zločince, ale když dávný kámoš (Philippe Noiret) potřebuje pomoc, neváhá užít i nepříliš zákonných postupů.
Je sympatické, že Lhermitte si nezakládá na svém hvězdném postavení, ochotně přijme i vedlejší roli, kde nemůže naplno rozvinout svou podmanivost. Tak si zahrál v psychologickém Ivoryho dramatu Rozvod po francouzsku (2003), nepohrdl ani kostýmními příběhy. V Mladém Casanovovi (2002) si samozřejmě nemohl zahrát titulní roli, v Markýze (1997) rovněž ně, ale tam se aspoň proměnil v pyšného despotu Ludvíka XIV, proslulého "krále slunce". Když před zhruba deseti lety navštívil Prahu, vystupoval velice skromně a bez hvězdných manýr. Možná to doopravdy není póza.
