Slovy vypravěče: „Terkel je normální kluk. Tak trochu slaboch, ale jinak O. K.“ Žije v malém domku na předměstí spolu s malou sestřičkou Ritou, maminkou Sheilou, vášnivou to kuřačkou, a tatínkem Leonem, stejně vášnivým čtenářem novin. Rodiče se pro samé hádky (maminka mluví a tatínek setrvává na svém „Ne!“) nemají na svá dítka čas. A tak jedinou spřízněnou duši nachází Terkel ve sprostořekém spolužáku Jasonovi. Bude se mít s čím svěřit. Třídní šikanátoři Sten a Saki se dostali do spárů Terkelova opileckého strýčka Stuarta, který nezaváhal a z obou spratků vymlátil duši. Cílem jejich vendety bude pochopitelně Terkel. Nezbude než se nechat párkrát ponížit a pak zkusit Stenovu a Sakiho pozornost přesměrovat na neoblíbenou spolužačku Doris. Možná by mu to i vyšlo. Kdyby obtloustlá Doris Terkela tajně nemilovala a na jeho výsměch nezareagovala skokem z okna… Aby toho nebylo málo, kromě svědomí Terkela trápí výhrůžky šíleného mstitele. Ano, Terkel má problém.
Dánskou kinematografii máme díky tuzemským distributorům zmapovánu asi jako žádnou jinou. Snímek Terkel má problém však mezi „dogmatická“ dramata nebo cynické krimikomedie zrovna moc nezapadá. Jeho tvůrci, vedení režisérem Stefanem Fjeldmarkem a imitátorem Andersem Matthesenem (k filmovému Terkelovi napsal námět a v originálu sám namluvil všechny postavy), se totiž zhlédli v zámořských vzorech. Příběhy dvanáctiletého Terkela, jeho rodiny a spolužáků původně vznikly jako Matthesenův rozhlasový seriál. (Takže něco jako čeští Tlučhořovi, zimprovizovaní duem Kaiser-Lábus.) V rádiu i nyní na plátně kralují sprostota a „teenagerovské“ hláškování – to vše na hranici dobrého vkusu. (Takže něco jako Městečko South Park.) Do děje je pak přimixován krutý hororový humor. (Takže něco jako Happy Tree Friends nebo simpsonovští Itchy a Scratchy.) Filmový „Terkel“ pak vznikl za pomoci počítačové animace, její prostinké provedení ale pokulhává i za pravěkým Toy Story – Příběhem hraček. V animační naivnosti se nejvíc vyrovná asi právě South Parku.
Komediální body „Terkel“ trochu nepoctivě získává na muzikálových vsuvkách, které znamenají odbočku od ústředního děje (námořnický song strýčka Stuarta, lament vášnivého ekologa a dobrodince Gunnara). Už ne tak zábavným nápadem je příklon směrem ke shasher hororu (neboli, jak se hezky česky říká, vyvražďovačce). To lze ještě odpustit u jedné z písní, která se promění v jakousi drsnější obdobu Noční můry před Vánocemi. Ale už hůře se s tím lze smířit u samotného závěru, kdy se všechno tak nějak zvrtne do hororového násilí filmů Petera Jacksona.
Žánrově bychom mohli „Terkela“ zařadit jako bláznivou komedii se společenskokritickým nádechem. Čili mezi projekty, jejichž průkopníky jsou animované série jako Simpsonovi a South Park. Stejně jako oba tyto seriály je i „Terkel“ určen mladému publiku, spíš náctiletému než dětskému. Spíš chytrému než hloupému. Čím mladší (a tupější) však jeho divák je, tím nadšeněji reaguje na příval vulgarit a černého humoru. Zkrátka a dobře: další fandovský kult je na světě. Dál už ten příběh taky znáte. Na popularitu u mladých odpovídají mravokárci, kteří upozorní na negativní vzorce chování, které takové dílko svým obdivovatelům vštěpuje. Někdy vědomě, jindy jenom omylem.
Řekněme si na rovinu, že autoři „Terkela“ nemají v těchto debatách úplně pevnou půdu pod nohama. Všímá si, ba tepe do šikany nebo dospělácké nevšímavosti. Ne ke každému tématu ale dokáže zaujmout stejně důsledný postoj. Právě tím se liší od svých amerických vzorů (Simpsonovi hájí rodinu, i když by snad byla disfunkční, South Parku není svaté vůbec nic). To „Terkel“ je zahleděn do problémů hlavního hrdiny, ale druhé přehlíží. Největším průšvihem je naprosto bezuzdné vtipkování na účet sebevražednice Doris. Tahle, slovy filmu, „tlustá kráva“, která se zabila z nešťastné lásky k Terkelovi, je vysmívána. A ani jednou není politována. Prý to všechno dobře dopadlo. Terkel vyřešil svůj porblém. Kdo si na neoblíbenou Doris, kterou vlastní bratr roky zapíral, ještě někdy vzpomene? Tady tvůrci už zaměňují liberalismus za lhostejnost. Civilizace se stává džunglí.
Některé stopy amorálnosti u „Terkela“ zamrzí obzvlášť proto, že v mnoha jiných situacích scenáristé ukazují docela realistické chování hlavních hrdinů. Takto nějak vůči sobě děti opravdu kruté jsou. Obdobná ponižování jistě nebývají žádnou výjimkou. A tak značně přehnaný, přestylizovaný snímek ukazuje pravdu o dětském světě mnohem úspěšněji než kdekterý film „ze života“.
Když se to všechno sečte dohromady, zdá se, že „Terkel“ by mohl být svěžím větříkem, který osvěží komediemilovné diváctvo. Jenže ne každá snaha o podobný žánr vyjde, jak dokazují čeští pokusové Pytlíkov a Pakárna. A právě někam do těchto kvalitativních sfér se až nepříjemně často strefuje i „Terkel“. K ukrácení dlouhé chvíle při čekání na Simpsonovy ve filmu dobré, legendám má však tento snímek na míle daleko.
