Režisér György Pálfi na sebe upozornil hned svou prvotinou Škyt, výsostně stylizovaným, téměř bezeslovným, ale přitom důmyslně makabrózním obrazem maďarské vesnice. Pro povídkový snímek Autobus přijel nachystal parodickou variantu supermanského mýtu, s omezenějším rozpočtem i trikovými možnostmi. V hromadění bizarností pokračuje i ve svém nejnovějším filmu Taxidermia. Nyní se zálibě v doslovném, či spíše ještě v groteskně hypertrofovaném ztvárnění poddal zcela. Týká se to předváděných jevů i míry jejich nechutnosti, neboť právě záliba v odpudivosti až surreálné se stává základním položkou Pálfiho estetiky.
Snímek, inspirovaný povídkou Lajose P. Nagyho, zaznamenává obskurní, zveličované dění, zasazené do tří rozdílných společenských epoch novodobých maďarských dějin (vojákování za druhé světové války, lidové závody za socialismu, současná podnikatelská éra). Pálfi vše nahlíží jakoby skrze neskutečně zakřivená zrcadla, jež dávají do směšné hrůznosti deformovaný obraz postav i vztahů mezi nimi. Přizpůsobuje se tomu i často ponurá, až bolestně všímavá kanera Gergelyho Pohárnoka.
První epizoda, staticky ponořená do mrazivě mlžnaté krajiny, se odehrává na jakémsi zapomenutém koutě venkova. Protagonistou je důstojnický sluha Vendel Morosgoványi (Csaba Czene), ponižovaný nebožák s rozštěpem rtu, vždy připravený odříkat obšírný souhrn svých povinností. Režisér hrdinu neidealizuje, neskrývá jeho primitivnost, chránící jej do značné míry před uvědoměním si svého nerovnoprávného postavení. Vendelem lomcují sexuální pudy, pravidelně sváděné do obskurních náhražek.
Pálfi v této epizodě popustil uzdu fantazie až k hranicím surreálné hravosti. Znenadání tu oživne v kulisách z papírové skládačky Andersenova pohádka Děvčátko se sirkami, novorozeně má k překvapení všech na zadečku prasečí ocásek. Nevábné dějiště, kterým je dřevěná kůlna či zablácený dvůr plný drůbeže, v mnohém připomíná prostranství příslušící spíše morbidním, fantaskním pověstem a legendám nežli reálnému dění.
Prostřední povídka, jejímž hrdinou je ono kdysi ocasaté děťátko, nyní již zavalitý chlap Kalmán Balatony (Gergely Trócsányi), se odehrává v kulisách socialistické armády. Armádní „sportovci“ hromadně a mezinárodně soutěží v naprosto absurdní disciplině: v přejídání.
Současnost je pak zastoupena v třetím, závěrečném příběhu, kdy někdejší šampion, nyní již zestárlý (Gábor Máté), se roztekl do neuvěřitelné šíře, neschopen již ani vstát – překonává i pověstného montypythonovského tlouštíka ze Smyslu života. Krvavá absurdita zvolna vrcholí: zatímco hladové kočky ohryžou staříkovo tělo, syn (Marc Bischoff) věnující se vycpavačství (taxidermii) se nakonec rozhodne aplikovat novátorské vycpavačské postupy na sobě. Sestrojí důmyslná stroj, jenž ho zbaví vnitřností (pohled na odřezávání orgánů a natáčení střev kolovrátkem rozhodně nelze doporučit jemnocitným povahám), sešije ránu a nakonec vycpanina skončí v muzeu… Taxidermia se v závěru paradoxně mění v jakýsi obskurní instruktážní návod k použití se všemi příslušejícími náležitostmi.
Pálfi natočil provokativní snímek, který může vyvolávat nevolnost, má i leccos společného s nedávným hitem evropských výstavních síní, exponáty konzervovaných lidských pozůstatků. Názory na Taxidermii se diametrálně liší, od zatracení až k bezmeznému obdivu. Nechť si každý divák vyzkouší svou odolnost i toleranci.
