I když se vyskytly uštěpačné poznámky, že Jan Svěrák (ve spolupráci s Martinem Dostálem) natočil pouhé domácí video, dokument Tatínek přesahuje obvyklou úroveň zálibných rodinných obrázků. Stěží asi rozlišíme vědomou stylizaci od nepřikrášlených postřehů o životě vážené mediální hvězdy, avšak určitě nenalezneme nic, co by na první pohled působilo falešně. Vyprávění totiž plyne natolik uvolněně, až jsme ochotni zapomenout, že při práci se sešly dvě uznávané osobnosti, které navíc spojuje úzké příbuzenské pouto - a zůstává tudíž otázkou, nakolik jsou jejich rozmluvy skutečně autentické a nakolik do nich vstupuje potřeba nadále upevňovat zavedený image zejména Svěráka staršího...
Režisér Jan Svěrák zajisté vzdává hold velikosti i popularitě svého otce Zdeňka Svěráka, ale současně se dotýká tvůrčích rozporů mezi nimi, kdy pohled a dramatické zásady otcovy již nesouzní se synovými představami. Jan otcovu scénáři, který zavrhnul, vytýká chabé dramatické vyklenutí, nedostatečně rozvinutý konflikt i málo vyhraněné postavy. Ostatně totéž vytýkali zahraniční koproducenti i projektu Tmavomodrého světa, který prošel snad dvanácti verzemi, než - z mého pohledu ne právě nejšťastněji - dospěl ke konečné podobě.
Dohadování nad jejich posledním (a prozatím odloženým) projektem se mihne až v posední čtvrtině vyprávění, do té doby jako by Jan Svěrák svou přítomnost vytěsňoval. Zůstává tak ne zcela rozlišeno, jaký je podíl Dostálův, nejspíš právě on otevíral ožehavá místa, která vybočují z převažujícího poklidu vpravdě idylického. Svěrák s Dostálem se soustředí na tvůrčí dráhu slavného scenáristy i herce, spoluzakladatele legendárního divadla Járy Cimrmana, nechávají promlouvat jeho spolupracovníky, aniž by zastírali případné rozpory, jakkoli nahlížené s humorným odstupem či dokonce zlehčováním.
Do filmu je nakonec vřazena jen rozepře s Ladislavem Smoljakem, jemuž Zdeněk Svěrák - zpola v žertu, zpola vážně - zazlíval, že jej neobsadil do hlavní role tam, kde to očekával. Další konflikty, nejspíš méně úsměvné a jistě i výmluvnější, související se štěpením divadla (Šebánek a Klusák), však již zůstaly nezachyceny.
Zdeněk Svěrák, zcela vtělen do rozšafného vypravěče, se dělí o vzpomínky na dětství i dospívání, mimoděk prozrazuje, jak do jeho scénářů vnikaly zřetelné autobiografické prvky, ať již se týkaly raných let (Obecná škola) nebo vycházely ze zážitků již dospělého věku (Na samotě u lesa, Vesničko má středisková). Svěrákovo podmanivé, v dikci neopakovatelné líčení průběžně doplňují výňatky ze slavných filmů, ať již na nich spolupracoval jako scenárista nebo jako herec, mihnou se ukázky z divadelních představení, nechybějí ani amatérské záběry, zachycují divadelního nadšence ještě mladého, s vousy neprošedivělými.
