Na karlovarském festivalu zvítězil italský snímek Takové děti. Byl zajímavý spíše tematicky než úrovní svého zpracování a jeho ocenění vyvolává otázku, zda by nakonec nebylo lepší, kdyby porota prohlásila, že nejvyšší cenu neudělí, protože nenašla žádný film, který by si zasloužil.
Vítězný snímek totiž předkládá značně chladný a s reportážním vhledem si jen pohrávající příběh dětské party (a mezi nimi zejména sotva dvanáctiletého chlapce Rosaria), která nezadržitelně sklouzává k bezcitnosti a násilí, ocitá se v područí zločineckých gangů. Obrušování Rosariových citů i svědomí završí lhostejně vykonaná vražda.
Režisérská dvojice Andrey a Antonia Frazziových se snaží svému vyprávění vtisknout bezmála reportážní autenticitu, zvláště v postižení městského prostředí, avšak výsledek je jaksi povadlý, cítíme z něho umělou konstrukci podloženou osvětovým zacílením. I náboženská komunita pomáhající potřebným selže jako záchytný bod, byť se Rosario zprvu účastní její činnosti a dokonce je okouzlen dívkou Caterinou, která však při komplikacích těhotenství v nemocnici - možná i vinou pozdě poskytnuté péče - umírá. Tehdy se i v Rosariovi cosi zlomí, zlo získá v jeho duši definitivně navrch.
Snímek zachycuje děti téměř bezprizorné, utvářené hlavně vlivem ulice; Rosalio přestal chodit do školy a zdá se, že nikdo jej nepostrádá, odmítá uznávat autority. Soužití s dementní babičkou při současné absenci rodičů vede u něho k upevňování negativních faktorů v jeho povaze. Shledává normálním krást doma cennosti, chladnokrevně se podílí na brutálním oloupení jednoho pedofila, jehož děti vylákaly na opuštěné místo (a Rosario se přisvojil jeho revolver), působivý je nácvik dospělácky bezcitného výrazu tváře před zrcadlem. Vědomě proniká do zločineckých kruhů, celé vyprávění je vlastně skládačkou prolínajících se vzpomínek (někdy zopakovaných v rozšířenějším tvaru), které na přeskáčku vysvětlují jednotlivé etapy chlapcovy proměny.
Vyprávění se paprskovitě šíří ze základní dějové osnovy, kterou je jízda metrem. Vstupují do ní nejen průběžně vkládané repliky chlapcova mentora, vysvětlujícího základy zločinecké mentality, přibližujícího zásady jak používat zbraň i jak překonávat vlastní obavy, jak odečítat chování protivníka. Chlapec se podle těchto doporučení chová při konfliktních situacích i v metru, když klidně a bez hnutí brvy přihlíží výhrůžkám provokujícího výtržníka. Především se však seznámíme s mnoha událostmi, někdy banálními (jako v případě riskantního přebíhání frekventované silnice), jindy naopak závažnými - zde mám na mysli hlavně ztrátu solidarity. Začíná jej těšit, když nepozorován může ublížit svým bližním, kochá se jejich bezmocí - jako při odcizení motorky, která patřila církevnímu společenství. Přejímá kritéria podsvětí, uznává i model žádoucího chování, případně partnerských vztahů. Učí se poznávat, že rozhoduje síla, bezohlednost a psychická odolnost.
Takové děti upozorňují na předčasné dospívání, provázené zhroucením pozitivních hodnot. Jejich působivost je umocněna sugestivním zvládáním dětských rolí, které jsou naprosto uvolněné, spontánní, v případě Rosaria mrazivě věrohodné. Rosario prošel změnou od ještě dětsky naivního pohledu k lhostejné bezcitnosti. Režisér záměrně nevysvětluje veškeré vazby, ponechává rozměr náhodných střípků, jejichž pozadí můžeme jen odhadovat, avšak je nesporné, že svůj podíl nese selhání rodiny i školy, nezájem okolí i úřadů. Tvůrci nakousli téma jistě závažné, ale již nezvládli jeho plně průkazné zpracování, zůstávají v rovině zpovrchnělé registrace znepokojivých příznaků, ale také moralizátorského nádechu. Polský snímek Ahoj, Terezko, který líčil podobný případ, vyznívá přece jen účinněji.
