Jede jede vláček... Tajemný vlak (Mystery Train) je název jedný Elvisovy pecky. Uslyšíš jí hned na začátku tohohle kina od Jima Jarmusche, kina, který se odehrává během jediný noci ve zpěvákově městě zaslíbeným- v Memphisu, Tennessee.

A právě kvůli Elvisovi přijížděj na tajemným Železným oři dva mladý Japonci. Jsou do sebe strašně zamilovaný, jenom ale Holka má ráda Elvise a kluk Carla Perkinse. Tím je danej základní svár, kterej přebíhá v to, že kluk je japonsky tradiční, zatímco holce se líbí Amerika a taky (narozdíl od kluka) mluví anglicky. Ty sleduješ jejich lehce vykulenou pouť městem z dlouhýho dne do noci. Do noci v hotelu, kterej vede Screamin’ Jay Hawkins, a kde v každým pokoji visí Král a z rádia zní žoviální hlas Toma Waitse. Jarmusch poměrně s přehledem vychytává charaktery obou postav, je radost sledovat tyhle živý lidi, který maj víceméně stejný problémy, jako ty a ty jsi ten, kdo sleduje, kdo se baví, kdo teď nenese to ubíjející závaží.

Po týhle úvodní historce, kterou ti Jarmusch nenápadně představil veškerý scény svýho kusu, sleduješ další cizinku- tentokrát Italku, která v Memphisu uvízla díky letecký kolizi. Bloudí městem, lehce se nechává brát na hůl a nakonec skončí ve stejném hotelu, navíc s cizí ženskou (Dee Dee) v pokoji. Jarmusch tady začíná nastřihávat pasáže, které jsme už viděli, v čem pokračuje i ve třetí části skládačky.

Tady je hlavním hrdinou mladej Angličan, kterýmu utekla holka (Dee Dee) a zároveň ztratil práci. Zahání to ohnivou vodou. Ve chvíli, kdy ale začne osazenstvo baru ohrožovat svým kanónem, je povolanej bratr jeho bejvalý holky- Charlie. Nakonec oba, ještě s jedním kámošem vyrazej pro alkohol a po náhodným výstřelu do už zmíněnýho hotelu...

Jarmuschovi herci jsou zase vcelku výborný. Masatoši Nagase a Juki Kudó jsou dokonale ztracený, Screamin‘ Jay Hawkins naprosto přesvědčivej, Charlie Steva Buscemiho klasicky nervní. Elvis je všude a Elvis je král.

Historky se nijak extrémně neproplejtaj, Jarmusch se spíš snaží, aby se zachovaly stejný okolnosti. Zároveň musim říct, že povídky maj klesající úroveň. To souvisí právě s tim, že postavy v posledních dvou příbězích nemaj nikam namířeno, spíš jdou autorem určenou cestou dál a dál, cestou, která je v temnotě a tak nikdo vlastně neví, kam. Taková myšlenka snad může asociovat právě výraz Tajemný vlak, protože i ten jede a jede a nikdo neví kam. Jenže stejně jako jdu na koncert určitý partičky, tak taky jedu vlakem na Chtěný místo. Může bejt, že zárukou je jméno režiséra. Akceptuju, ale na druhou stranu si myslim, že je to dost málo a je to dost podobný systému Vaší Oblíbený Značky, kterej používá reklama.

Zároveň nemam pocit, že by Jarmusch ve svý obsesi prvkem Cizince v Tajemném vlaku postoupil dál, než v předchozích filmech. Shora nastíněnou formu sledování několika nepropletenejch příběhů, který se odehrávaj ve stejnou chvíli Jarmusch prochytal ve svým následujícím filmu Noc na Zemi. Stejně, jako mně Mrtvý muž přijde horší, než Ghost Dog a Podivnější než ráj horší, než Mimo zákon. Tím se blížím k esenci dnešního vyprávění: Jarmusch postupuje nadvakrát- v prvním filmu zaujme novým pohledem na svý starý téma a v tom druhým vychytá všechny mouchy.
Tim zároveň naznačuju, že kdybych tuhle recenzi na Tajemný vlak napsal v době uvedení filmu, nejspíš by mohla bejt pozitivnější. Ale ať už je jakákoli: i Tajemný vlak ve svejch vagónech veze to, kvůli čemu máme v Evropě Jarmusche tak rádi- notnou dávku stesku a samoty na obláčku sžíravý srandy a.... skvělou hudbu.