Americký herec, scenárista a režisér Sylvester Stallone se za svou hollywoodskou kariéru setkal vlastně jen se dvěma výraznými rolemi. Obě však dosáhly až ikonický rozměrů – Rocky Balboa a John Rambo. Dva bojovníci nezlomného ducha. Muži, kteří věří, že stojí za to válčit až do posledního vydechnutí. Ne nadarmo nesou některé z jeho méně známých snímků tituly jako Vítězství nebo Do útoku. Už unavený, strhaný obličej jako by Sylvestera Stallonea k těmto úlohám dopředu nasměroval. A přitom za tuto fyziognomii v uvozovkách vděčí lékaři a jeho neodborné manipulaci s porodnickými kleštěmi, která měla za následek ochrnutí některých obličejových svalů.

Sylvester Gardenzio Stallone, neboli Sly, jak se mu už několik desítek let přezdívá, se narodil 6. července 1946 v newyorské čtvrti Hell’s Kitchen, proslulé řevnivostí mezi místní italskou a irskou komunitou. Sicilský temperament se v otci Frankovi nikdy nezapřel, a tak na první roky života Sylvester nevzpomíná zrovna s láskou. Pokud snad po rodičích něco podědil, pak je to touha po světlech ramp. Otec Frank se původně pokoušel prosadit jako herec, matka Jacqueline byla tanečnicí.

Mezi dětmi byl Sylvester outsiderem se vším všudy. Vysmíván byl pro svůj fyzický handicap, ve třídě navíc nepatří zrovna k nejbystřejším. Utíká se tedy do fantazie; Superboye a Osamělého jezdce postupně nahrazují piráti a antičtí hrdinové z filmových dobrodružství, jimiž v té době kina jen překypovala. Odtud už je jen krůček ke snu stát se hercem. Obzvlášť s přihlédnutím k rodinné tradici (a mimochodem, herectví se věnovali také jeho mladší bratr Frank i syn Sage, dnes spíš už filmový producent). Sylvester po vzoru svých idolů Kirka Douglase, Burta Lancastera anebo Stevea Reevese pilně trénuje tělo. Zakrátko už nemá potíže se spolužáky jako spíš s autoritami. Však se taky nevyhne internátům pro těžké případy. Střední dokončuje v instituci položené vysoko ve švýcarských Alpách. Na škole ho zajímá hlavně box, dostává ale taky šanci ve školních divadelních představeních. Debutuje jako Biff v Millerově Smrti obchodního cestujícího.

Návrat do New Yorku se nese ve znamení Sylvesterova velkého sebevědomí, ostře kontrastujícího s jeho „úspěchy“ – o jeho rané scénáře nikdo nemá zájem, na divadle jen paběrkuje. Smířit se musí s těmi nejpodřadnějšími pracemi, dotáhl to až na bezdomovce. Východiskem je jedna z hlavních rolí v pornu The Party at Kitty and Stud's (1970). Žádná rychlá sláva se zkrátka nekoná, a tak Stallone u filmu začíná od píky, u komparsu. Mihne se coby rváč v metru Allenovými Banány (1971) anebo Paculovým krimithrillerem Klute (1971). Průlom přichází až s malým filmečkem, natáčeným dlouhé dva roky, The Lord's of Flatbush (1974) – Stallone hraje jednoho ze čtyř kamarádů, kteří zformují gang. Úspěch filmu i samotného protagonisty je nečekaný. V rychlém sledu přicházejí nabídky na další, i když menší, úlohy – Zajatec 2. avenue, Capone, Cesta gladiátorů 2000, Sbohem buď, lásko má (vše 1975).

Své velké ambice ale Stallone ukojí až ústřední rolí v boxerském dramatu Rocky, natočeném podle jeho vlastního scénáře. Ztělesní v něm tuctového boxera, jenž z ničeho nic dostává šanci zápasit o titul mistra světa. A o svou životní šanci se hodlá pořádně poprat. Filmový zázrak jménem Rocky získává Oscara za nejlepší filmu 1976 a jeho hlavní hrdina se pro americké publikum stává vzorem neústupnosti a odhodlání. Nikterak komplikovaný Rocky Balboa bude nadlouho zosobněním amerického snu. Mužem, jenž to dotáhl z ničeho až na samotný vrchol. A přestože v životě mnohokrát spadl, vždycky se dokázal postavit zpět na nohy a vydobýt ztracené pozice. Vytoužený titul mistra světa těžké váhy nakonec získává v dílu číslo dvě (1979), v trojce jej obhájí (1982). Čtyřka znamená osobní úkol pomstít přítele a zároveň národní misi přemoci sovětskou vraždící mašinu Ivana Draga (1985). Pětka (1990) i šestý díl Rocky Balboa (2006) se pak nesou ve duchu návratů neodbytného „staříka“. Ano, každá další část je horší té předchozí, Stallone ke scénářům přibírá i režii – a ne vždy je to ku prospěchu věci. Z Rockyho se ale i přesto stala filmová legenda, někdy obdivovaná, často vysmívaná.

Stallone je sice takřka přes noc slavný, ale že by kráčel od úspěchu k úspěchu, to se o něm zrovna říci nedá. Uvažovanou úlohu Supermana ve stejnojmenném filmu (1978) odmítl a místo toho se zkouší blýsknout v „odborářském“ dramatu F.I.S.T. (1978). Bez náznaku zdaru. Obdobně dopadla i jeho první režie, další boxerské drama, tentokrát historické, Cesta k ráji (1978). Film končí jako propadák. Stalloneho vysvobodí až druhý Rocky (1979) – a taky následný akční thriller Rambo (1982). Veterán války ve Vietnamu John Rambo chtěl mít jenom klid, maloměstské prostředí v čele s místním šerifem v něm však vidí pouze obtížný hmyz hodný rozmáznutí. Ke své smůle všichni brzo pochopí, že Rambo nebyl vojákem tuctovým…

Další ikona je na světě! A přitom za svůj zrod vděčí vlastně omylu. V podstatě tragická postava společností odkopnutého Johna Ramba se u nejmladších diváků setkává s heroizací pro svou ochotu postavit se jakémukoli nepříteli a následně ho zničit na hlavu. Tomuto chápání ostatně vyšly vstříc nejen desítky plagiátů, ale také následující dva díly, o něž se hrdinovy filmové příběhy v během osmdesátých let rozrostly. Rambo si nakonec uvědomí své povinnosti vůči vlasti, národu a celému lidstvu, přestože jemu samému se za předchozí činy dostalo pramalého vděku. Zkrátka voják k pohledání, jakého Amerika předtím měla snad jedině v Johnu Wayneovi (Zelené barety). Nic na tom nemění, že Rambo vraždění z duše nenávidí. Koneckonců: ve druhé polovině let osmdesátých byl do boje proti „Říši zla“ povolán i Rocky… A další důkaz, že někteří hrdinové jsou nesmrtelní: dvacet let po své poslední misi se v roce 2008 vydává Rambo do akce ještě jednou – Do pekla a zpět, ja praví český podtitul; rekovým hromadným nepřítelem je zde barmská armáda. Vrátka jsou po značně brutálním a komerčně úspěšném návratu otevřena k pětce.

Jako Rocky nebo Rambo je Stallone klasikou, když však chce dělat něco jiného – a to se stává celkem často – obvykle vyhoří. Nestal se muzikálovou hvězdou (Kočičí zlato, 1984) ani uhlazeným komikem (Tango a Cash, 1989; Oscar, 1991). Nevyšla ani sebeironická poloha drsňáka v područí vlastní matky (Stůj, nebo maminka vystřelí!, 1992). Až když v devadesátých letech zapomněl na své tvůrčí ambice, na chvíli se setkal se slušným komerčním ohlasem. Rok 1993 se nesl ve znamení dvou akčních velkofilmů, Cliffhanger a Demolition Man. Na vrcholu ale Stallone dlouho nesetrval, propadly akční thrillery Specialista (1994) a Denní světlo (1996) i futuristická sci-fi Soudce Dredd (1995), jež šla svou heroickou myšlenkou zcela opačným směrem než absurdně brutální komiksová předloha. A když se zas jednou pokusil stát hercem (drama Země policajtů, 1997), byl vysmíván publikem i kritikou.

V posledních letech Stallone už jen paběrkuje. Volí béčkové až céčkové projekty, jež mají vzápětí po dokončení zapadnout (gangsterka Sejměte Cartera, 2000). Mnohdy dokonce zamíří rovnou na video (krimi D-Tox, 2002). A nevyšly ani vedlejší role pod věhlasnými tvůrci (Formule!, 2001; Taxi 3, 2003). Ve Spy Kids 3: Game-Over (2003) se dokonce konal další pokus o komediálního Stallonea.

O jeho hereckých kvalitách nejlépe svědčí zisk rekordních sedmi Zlatých malin, ironického ocenění pro nejhorší výkony roku. A navrch byl prohlášen Nejhorším hercem století. Neuspěl ani jako režisér nebo podnikatel (krach sítě restaurací Planet Hollywood). A přesto se Sylvester Stallone vyšvihl díky víře v sebe sama z ničeho až na vrchol a nadosmrti má zajištěnu přízeň statisíců oddaných fanoušků. A poté i pevné místo ve filmovém nebi.