Už potřetí se k nám vracejí prohnilí poldové - poprvé (a bylo to před rovnými dvaceti roky!) - jsme mohli pozorovat, jak strážce zákona René Boisrond (Philippe Noiret) myslí především na vlastní kapsu, když od zadržených zlodějíčků naprosto bez skrupulí vymáhá „výpalné“. S nováčkem Françoisem Lesbuchem (Thierry Lhermitte), jenž jeho svérázné postupy nemohl pochopit ani se s nimi ztotožnit, měl tehdy velké potíže, než dosáhl kýženého obratu.
Jenže od té doby uplynulo mnoho času. René je už dávno v důchodu a přivydělává si sázkami na koníčky (jak činíval odjakživa), Francois se naopak stal váženým policejním komisařem. Už spolu nemají nic společného, ale přesto se jejich cesty zase protnou: při policejním zásahu na čínské podsvětí spadne Renému k nohám velká taška plná peněz. Má ji uschovat, jenže cenné zavazadlo mu uplave v pařížských odpadních stokách... René se pokusí Číňanům uniknout změnou identity, jenže jako bývalý kriminálník, jehož totožnost nyní převzal, na tom není o mnoho lépe. Navíc se k němu hlásí půvabná dívka Marie (Chloé Flipová), která v němž poznává otce, s nímž se nikdy nesetkala.
Podobně jako v minulých dílech se i nyní chystá velká akce, vyloupení nadačního fondu, ale tentokrát již za obětavého Francoisova přispění. Jako třetí se k nim připojuje snaživý policejní adept Julien (Lorant Deutsch), považující celou záležitost za rafinovanou zkoušku svého odhodlání. Jeho snaživost, s níž se vrhá do nebezpečných situací, je velkým zdrojem humoru. Pokud někdy přibude další pokračování, zřejmě již půjdu o trojici hrdinů.
Natáčet pokračování nebývá nikdy snadné - a režisér Claude Zidi se scenáristou Simonem Mickaelem to bezpochyby věděli. Proto opakují jak postupy osvědčené v minulých dílech (včetně úvodní honičky a závěrečné loupeže), tak s velikou pečlivostí promýšlejí syžetovou provázanost. Byli si vědomi, že musí vystavět nosné základy, z nichž by rozvinuli hned tři základní dějové roviny - jedna se vztahuje k policii, druhou splétá René i se svými četnými vazbami všemi možnými směry, třetí tvoří členitě rozvrstvené podsvětí, dorážející na Reného se stále větší důrazem. Ostatně záliba, s níž se René stahuje do pařížského podzemí jako bezpečného azylu, zřetelně odkazuje k jiné Noiretově komedii Krysy z temnot (1974), které byly do tohoto prostředí zasazeny.
Claude Zidi, jenž režíroval i předchozí dobrodružství prohnilých, znovu přesvědčuje, že stále patří mezi nejosvědčenější osobnosti komediálního žánru. Má smysl pro slovní humor i situační zápletky, i když do nějakých novátorských poloh se rozhodně nepouští. Spoléhá na osvědčené postupy a vyhýbá se všemu nejistému. Ale jeho staromilská obezřetnost je sympatická a nepobuřuje. Dovolí mu třeba rozvinout kaskádovitý humorný propletenec, který se okamžitě nevyčerpává, který nespoléhá na jednorázové a jednoúčelové gagy.
Zidi své hrdiny nijak nemění, Noiretův René zůstává i nadále politováníhodným smolařem, jemuž ovšem není cizí drobný podvůdek nebo podrázek. Lhermitte ještě silněji zvýraznil zdánlivou úctyhodnost svého Francoise, o níž důvěřivý nováček Julien ani na okamžik nezapochybuje. Jedině Marie zůstává na úrovni značně prostoduché naivky. V herecké sestavě nalezneme i řadu někdejších veličin, které ovšem nezískaly dostatečný prostor: Reného letitou přítelkyni představuje Bernadette Lafontová, proradného doktora, jenž mu zařídí novou identitu, hraje Jean-Francois Balmer, dále vystupuje např. Jean-Luc Bideau. Kamera Gérarda de Battisty na sebe nestrhává žádnou zvláštní pozornost, vědoma si příkazu, že rozhodující jsou protagonisté. Francis Lai složil jako vždy jímavou hudbu, byť prokládanou rozvernými okamžiky.
Super prohnilí se nezapíší mezi pamětihodná filmová díla, ale čas strávený při jejich sledování rozhodně není ztracený. Zcela určitě pobaví.
