Srbský režisér Goran Paskaljević je absolventem FAMU, patří mezi význačné jugoslávské tvůrce. Jedenáct let starý snímek Sud prachu (natočený ve složité mezinárodní koprodukci) vznikl již po rozpadu Jugoslávie a zničujících válkách. Vykazuje silné varovné akcenty: všímá si, kde se v lidech bere agresivita, záliba v ubližování, ponižování, v násilném řešení konfliktů, proč se šíří masová hysterie. Mapuje situace, kdy křivda se oplácí jen další křivdou, například když muž zabíjí svého nejlepšího kamaráda, protože mu kdysi chodil za ženou.
I když jednotlivé epizody se zprvu odvíjejí samostatně, jejich aktéři se později potkávají a jejich osudy se ovlivňují. Vyprávění si uchovává mozaikovitou strukturu, v níž se však postupně zmnožují styčné body. Sledujeme například emigranta, který se po letech vrátil do vlasti, aby znovu získal bývalou přítelkyni – dokonce si objednal filharmonii, aby zahrála při jejich dostaveníčku. Taxikář, který jej veze, se setkává se zmrzačeným invalidou. Z jejich rozhovoru vyplývá, že právě taxikář způsobil někdejšímu policistovi těžká zranění. Řidič autobusu (někdejší středoškolský profesor) se opozdil, takže řízení se ujal provokativní mladík, jenž si libuje v urážení a terorizování cestujících.
Výmluvné je, že se nenajde prakticky nikdo, kdo by se vzmáhajícímu se třeštění postavil na odpor. Lidé nejsou schopni vystoupit ze svých bludných kruhů a vzrůstající atmosféra intolerance hrozí pohltit všechny, ty, kteří se na jejím podněcování podíleli, tak ti, kteří jen mlčky přihlíželi.
Paskaljević buduje své vyprávění sugestivně, ale nepřekonal určitou strojenost epizod a pracuje s víceméně konvenčními vypravěčskými prostředky.
