Marionetová fantasy Strings Anderse Rønnowa Klarlunda je přehlídkou umělecky nádherně zpracovaných loutek, které se pohybují na přiznaných šňůrách. Zatímco výchozí šňůrová idea je jednoduše geniální (a naopak), vyprahlá příběhová linka připomíná historky, které kluci píšou, když je jim jedenáct.

Stárnoucí hebalonský císař Kahro již nemůže shlížet na krvavé války mezi svými Hebalonskými a barbarskými Zerithy. Ve vyšším zájmu si utne hlavovou šňůru a spáchá tak sebevraždu. Zemi i kamenné město odkáže synovi Halovi (mluví ho James McAvoy), jenž by se měl podle otcovy závěti postarat o znovunastolení míru mezi oběma národy. Mrtvého Kahra i s dopisem pro Hala ovšem objeví císařův proklatý bratr Nezo (Derek Jacobi) a jeho bitvami zdeformovaný pomocník Ghrak (Ian Hart). Nezo neváhá, dopis ztopí a Kahrovu sebevraždu narafičí jako vraždu od nenáviděných Zerithů. Dle jeho očekávání pak bere rozlítostněný Hal spravedlnost do vlastních rukou a spolu s přítelem a mentorem Eritem (David Harewood) se vypravuje do světa, aby zerithského vůdce Zhara zbavil jeho šňůr. Nezo se zatím v Hebalonu zkušeně chápe moci, zajme Halovu sestru a Eritovi vyhrožuje ztrátou synka, pokud Hala na cestě nepodřeže. A pak, zatímco Erito váhá mezi svým přítelem a rodinu, se Hal seznámí s tajemnou divoškou Zitou (Catherine McCormacková), která mu ukáže svět ze stránky, o jejíž existenci neměl mladý hrdina dosud ani páru.

Scénář napsal Klarlund spolu s Najou Marií Aidtovou, věhlasnou dánskou spisovatelkou původem z Grónska. Text stojí na pradávném schématu zrady a lásky, který autoři zasadili do neméně tradičního mytologického rámce. I nepříliš vzdělaný filmový divák potom zákruty děje předvídá s větším, či menším zívnutím. Problematičtějším úkazem je totální absence humoru. Ve Strings totiž nezazní jediný vtip. Plochost a suchost scénáře jsou dle mého zásadními nedostatky Strings, i když na druhou stranu také jedinými.

Marionety loutkáře Bernda Ogodnika vyrobené Joakimem Zacho Weylandtem jsou uměleckými díly. Režisér povoluje kameře Kima Hattesena dlouhé záběry, aby se divák mohl pokochat jejich tvářemi, umně vyřezanými z rozpukaných špalků, nebo jejich těly vyrobenými z proutí a kovů. Loutky dokonale napodobují chůzi, nemají však pohyblivá ústa. Dramatické svícení, dynamické záběry i výrazné dabérské schopnosti předních britských herců to ovšem povyšují na přednost.

Fascinujícím prvkem Strings je způsob zapojení šňůr marionet do příběhu. Zatímco v Parkerově a Stoneově komedii Team America (inspirované televizním seriálem Thunderbirds) šlo o přiznaně odcizující a parodický prvek, šňůry Klarlundových figur vedou až do nebe, k rukám Osudu, či Boha. Na šňůrách závisí jejich život – postava zemře, když je jí odetnuta hlavní (nebo-li hlavová) šňůra. A pokud přijde bojovník třeba o šňůru na ruce? Dostane novou, zpravidla od nějakého otroka. Takový Ghrak skončil svou kariéru vojevůdce jako slepenec desítek otroků, živá směs zbytků cizích těl, karikatura sebe sama. Jeho jedinou touhou je získat zpět „lidský rozměr“. Po letech odříkání a ovládán touhou zalíbit se ženě se ale v horlivosti stává zase jenom zrůdou. Ve druhém plánu historky z dávných dob a světů tak nenápadně ožívá aktuální problematika klonování a biotechnologií, jak se jí široce věnuje například Mamoru Oshii ve sci-fi Innocence. Právě nikterak zdůrazňovaná, ale také nepotlačovaná úvaha nad honbou za (zejména v Japonsku obdivovaným) dokonalým obrazem, čistým, dezinfikovatelným a nahraditelným, mi na Strings připadá nejzajímavějším prvkem.