K tradičním pohádkám anglosaského světa, které u nás nikdy nezdomácněly, patří i ta o vystrašeném kuřeti. Když hrdinu ťukl do hlavy padající žalud, domníval se, že se k zemi řítí celá obloha, a způsobil velkou paniku. Právě na tomto příběhu založilo studio Disney scénář svého vůbec prvního počítačově animovaného snímku, který vzniká bez spolupráce s úspěšným Pixarem.
Původně prostinká historka se však ve scénáři filmu Strašpytlík proměnila k nepoznání. Z pohádkového světa se příběh přenesl do zcela současného městečka Praštěné Duby, jehož obyvateli jsou všemožné druhy domácího i lesního zvířectva. Titulní hrdina, kuře Strašpytlík, je brýlatý hubeňour, a navíc notorický smolař bez sebemenšího nadání pro sport. Jeho přátele z řad spolužáků tvoří žalostná partička outsiderů: obézní pašík Mrně, ošklivé kačátko Kačka a nepříliš komunikativní rybka Rybíz. Strašpytlík si své nikterak oslnivé postavení mezi vrstevníky i v očích dospělých ještě zhorší poté, co ztropí falešný poplach, když ho trefí do hlavy neidentifikovatelný létající předmět. Ostuda narůstá do monstrózních rozměrů a jeho trapný omyl připomínají billboardy, samolepky na autech i chystaný hollywoodský film…
První polovina filmu poměrně realisticky líčí, jak Strašpytlík bojuje o důvěru svého otce, kohouta jménem Číro, který má sklon více věřit křiku veřejného mínění než pípání vlastního syna. Tato pasáž je plná úsměvných detailů, odpozorovaných ze života: kamarádka Kačka zásobuje Strašpytlíka dobrými radami z dívčích časopisů a nutí ho, aby si to s otcem „konečně vyříkal“. Problém je ale v tom, že pan Číro nikdy doopravdy neposlouchá a slyší jen to, co slyšet chce. I když má synka rád a myslí to s ním dobře, v podstatě v něm vidí to, co všichni ostatní – nepovedené nedochůdče, které by se ve vlastním zájmu mělo rozloučit s ambiciózními sny.
V druhé půli ale scenáristé Strašpytlíka provedli neuvěřitelný žánrový veletoč. Z původně civilního příběhu o vztazích mezi rodiči a dětmi se stává sci-fi ve stylu Války světů a Strašpytlík spolu s Mrnětem, Kačkou a Rybízem zprvu osamoceně čelí masivní invazi mimozemšťanů. Všechno, co bylo na filmu sympatické, je šmahem odsunuto stranou, a zaskočeným divákům nezbývá než nechápavě kroutit hlavou. Anebo zírat na světélkující příšery s mechanickými chapadly… Stejně nepřesvědčivá jako sám příběh je i výtvarná stylizace. Postavičky a prostředí postrádají jednotný, navzájem sladěný vzhled, který byl vlastní nedávným počítačově animovaným filmům Úžasňákovi, Madagaskar nebo Příběh žraloka.
Ve snaze upoutat dospělé publikum tvůrci Strašpytlíka prošpikovali množstvím odkazů na klasické i nedávné, převážně vědeckofantastické a katastrofické filmy, jako je již zmíněná Válka světů, Znamení nebo Den nezávislosti. Ve filmu zazní i množství hitů pop-music, tu a tam použitých v poměrně vtipném kontextu. Podobnou postmoderní směs narážek a odkazů tvoří i herecké obsazení české dabované verze. Členy mimozemšťanského komanda namluvili mimo jiné Pavel Trávníček a Libuše Šafránková, dementního starostu ztvárnil Luděk Sobota, dvěma členům učitelského sboru propůjčil svůj hlas imitátor Václav Faltus, který v jednom případě napodobuje Františka Filipovského a v druhém Jiřího Sováka, sportovního komentátora mluví sportovní komentátor Jaromír Bosák.
První samostatný disneyovský pokus na poli trojrozměrné počítačové animace tak skončil jako prapodivný žánrový slepenec. Fakt, že na Strašpytlíkově těle se samostatně pohybují desetitisíce digitálních pírek, už dnes nikoho neohromí. Nejdůležitější je příběh a právě na něm Strašpytlík přes slibný začátek ztroskotal.
