Rodinná komedie z Disneyho produkce měla být prodchnutá záhrobní atmosférou a divákům se měly třást nejen bránice ale také trochu kolena. Ve výsledku se návštěvník kina bude nanejvýš třást na to, až tahle nuda skončí.

Manželové Eversovi vlastní prosperující realitní agenturu. Vše má ale svojí cenu, a tak Eversovi za dobrou finanční situaci platí nedostatkem času na vlastní rodinu. Když už si trochu toho času vyšetří, vždycky zazvoní telefon s nějakou „zatraceně dobrou“ nabídkou. Jednoho dne se celá Eversovic rodina (vedle dospělých ještě dvě děti) chystá konečně vyrazit na zaslouženou dovolenou, leč telefon se opět neodbytně hlásí. A tentokrát jde o nabídku, která se opravdu odmítnout nedá. Alespoň pro hlavu rodiny, Jima Everse. Naloží celou rodinu do auta a rozhodne se byznys vyřídit během cesty na dovolenou. Maximálně dvacet minut, oznámí naštvané rodině. Jenže když se starodávný dům, který se mají Eversovi pokusit prodat (vlastně pouze paní Eversová, jak původně požadoval chladný hlas v telefonu), objeví na obzoru, je většině rozumných lidí (mezi kterou evidentně Eversovi k vlastní škodě nepatří) jasné, že tvrzení o dvaceti minutách je, eufemisticky řečeno, nepřesné.

V rozlehlé temné vile s vlastním hřbitovem za okny přivítá Eversovi poněkud přízračně vypadající komorník a i na pohled sympatický majitel domu působí trochu jako z jiného světa. To však Jimu Eversovi nebrání, aby netokal blahem při představě budoucího zisku, kvůli čemuž mu trestuhodně uniknou záhrobně koketní pohledy, které majitel usedlosti vrhá na paní Eversovou. A pak přijde potopa. Rozvodněná řeka odřízne Eversovým cestu zpět mezi smrtelníky a v nastalém večeru i noci se začnou dít věci, při nichž by ztuhnul i pověstný americký úsměv na rtech Brandona Walshe.

Tak to jsem přeci jen trošku přehnal. Jednak je obecně známo, že Brandon je správný kamarád do deště, který se hned tak nelekne, jednak má Strašidelný dům být především rodinná komedie, takže kopec legrace a jenom krapítek studeného potu. Výsledkem podobných produkcí ale obvykle bývá kopec nudy a opravdu jenom krapítek legrace.

Disneyho studio hledá náměty na úspěšný film kdekoliv a proč tedy nezrecyklovat něco vlastního, co je navíc vyzkoušené, že dokáže přitáhnout lidi. Co na tom, že je to původně atrakce ze zábavního parku, Disneylandu. Vždyť v případě Pirátů z Karibiku to parádně vyšlo, proč by to nemělo vyjít se Strašidelným domem? A vida, ono to tak úplně nevyšlo, a to nejen proto, že Eddie Murphy není Johnny Depp.

Sázka na to, že průsvitní duchové budou na plátně stejně působiví, jako jsou ve zmiňované atrakci, nevyšla. Na plátně jsme už přeci jen měli možnost vidět daleko úchvatnější záležitosti.
Na druhou stranu jsou strašidla velmi vděčným filmovým námětem, a studio jimi plátno alespoň trochu zatemnilo. Jen toho mělo být víc. Strašidelný dům je proto promarněná příležitost. A to i kvůli Eddiemu Murphymu, jehož Jim Evers měl po dlouhé době docela dobrý potenciál být Murphyho skutečně komickou figurou (především díky vlastnosti být ke každému tak protivně americky milý a korektní), leč scénárista-rutinér mu nedal šanci.