Dnes už na americký sen moc nevěří ani sama Amerika. I filmaři tuší, že příběhy o cestě k úspěchu vyznívají přinejlepším směšně. Snad proto ve snaze obnovit jejich zašlou slávu sáhli do minulosti a představují nám retro z osmdesátých let. A jenom přijde vhod, když je ke snímku možno přišpendlit dodatek „podle skutečné události“. Můžeme tak sledovat reprízu životních osudů Chrise Gardnera, černošského chlapíka ze San Francisca, jenž to z bezdomovectví dotáhl až na úspěšného makléře.
Chris Gardner (Will Smith) měl sen. Stát se úspěšným, bohatým a šťastným chlapem s podobně spokojenou manželkou a početnou rodinnou. A mnohé pro to udělal. Oženil se s veselou, a taky brzy těhotnou, Lindou (Thandie Newtonová). A vrhl se do podomního projede přenosného měřiče hustoty kostí. Všechny své úspory utopil v desítkách exemplářů, aby vzápětí zjistil, že s poptávkou po tomto „přelomovém“ vynálezu to nebude horké. Pět let nato už budoucnost tak růžově nevypadá. Chris má dluhy na všech stranách, na nájemném nebo třeba za školku pro synka Christophera (Jaden Christopher Syre Smith). Přepracovaná Linda se někde na cestě mezi svými dvěma zaměstnáními zlomila a v Chrise už dávno ztratila důvěru. Poslední ranou je pro ni manželův nejnovější nápad stát se makléřem, Linda od manžela a syna odchází. Jenže Chris to myslí vážně. Svou šanci na úspěch si hodlá vydobýt a pak už je jen na něm, jak chopí příležitost za pačesy. Neplacený kurz na burze jej však zároveň žene do stále hlubší propasti – přichází o byt i o auto. Na skluzavce osudu platí jediné pravidlo: nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. O co však Chris nepřichází, to je naděje v lepší zítří a důvěra ve vlastní schopnosti. Získá ale práci dřív než jeho syn nebo on sám zemřou hlady?
Vstup nuzáka mezi yupíky vybavené ostrými lokty je námětem přímo pohádkovým. A životní osud chlapíka, který to vždycky myslel dobře a nebál se jít za svým snem, jako by mezi nás zavítal z filmů Franka Capry. Také Chris je občas nepochopen a život ho zraňuje zleva, zprava, nakonec však svou velkou šanci dostane a prosadí se na výsluní. Tomu nakonec odpovídá i melodramatické ladění snímku Štěstí na dosah. Časy, kdy měl každý filmový chudák zlaté srdce a v životě pořádnou horu smůly a každý boháč je zosobněním zhýralce a vykořisťovatele, jsou už bohudíky pryč. Určitá míra schematismu ale Štěstí na dosah neschází. Točí se především kolem idey z nejprostších – bohatství rovná se štěstí. Přijměme však tuto vizi hlavního hrdiny alespoň na chvíli za svou. Každý hladovějící muž či žena by pro ni jistě také měli pochopení.
V popisu prostředí si Štěstí na dosah větších alibi nedělá. Taky chudoba zde může tratit cti, jak ukazuje motiv Chrisovy manželky Lindy, která neunese narůstající nouzi a po chvíli váhání od rodiny prchá, nebo „kamarád“ Wayne (Mark Christopher Lawrence), jenž se zřekne Chrise klesajícího na dno.
Kontrast mezi vysokým světem burziánů a bídným prostředím bezdomovců nefunguje bezezbytku. Některé okamžiky ze světa byznysu snad až příliš připomínají komedii Záměna (1983) s Eddiem Murphym, kde se pobuda stává šéfem makléřské firmy. Situaci ale zachraňují Brian Howe a James Karen, dva letití figurkáři pro úlohy manažerů; obvykle bývají jejich hrdinové bezcitní, zde jsou polidštěni dojetím nad pílí našeho chudého, ale cílevědomého hrdiny. Chvilka „jako ze života“, již by žádný scenárista asi nevymyslel, je ale ve filmu spíš vzácností. Třeba když se Jay Twistle (hraje ho Brian Howe) ponoří do Chrisova vrcholného výkonu v podobě rozlousknutí tajů Rubikovy kostky a přitom zapomene zaplatit taxikáři. A ani si neuvědomí, že by pitomých 17 dolarů taky mohlo být daleko nad Chrisovy finanční možnosti.
Hereckému výkonu Willa Smithe, který usiluje o oscarové ocenění, dodává na přesvědčivosti souhra s vlastním synem, sedmiletým Jadenem. Pateticky zveličených gest se sice Smith nevystříhal zcela, přesto podává až nečekaně procítěný a civilní výkon, tak vzdálený od jeho frajírkovských týpků, jimiž slavil úspěch v letech minulých. Jeho Chris Gardner je mužem živelným, citlivým, žijícím budoucností a čerpajícím sílu z vidiny úspěchu. Ostatní herci dostávají prostor pouze okrajový. Platí to i pro Thandie Newmanovou, na malé ploše vykreslující Chrisův dokonalý protiklad, ženu hysterickou, utápějící se v zoufalství okamžiku, bez nadějí a snů.
Zdařilým krokem se ukazuje být angažování režiséra Gabriele Muccina (The Last Kiss), který má talent pro vystižení melodramatických okamžiků snad už zakódován ve svých italských genech. Emoce dávkuje pečlivě a v přiměřeně. Dojemné okamžiky nikdy nezajdou přes limit patetičnosti, Muccino ale taky dokáže situaci v patřičný okamžik odlehčit humorem. Snad jen dramatické momentky, s železnou pravidelností spočívající v Chrisově prchání za někým, někam, popřípadě někomu, se po čase omrzí. Optimistické ladění snímku ještě stupňuje kamera Phedona Papamichaela (Walk the Line), dodávající San Franciscu osmdesátých let lehce snový nádech.
Štěstí na dosah si vzalo za úkol diváka povzbudit a nikoli deprimovat. Nelítostnou studii souboje o koryta ve stylu psychodramatu Konkurenti (1992) ani mapování bídy společenského dna od tohoto snímku opravdu nečekejte. Štěstí na dosah není retrem jenom svým ukotvení v čase minulém, ale také námětem a filmařským stylem. Vlastně to není tak dávno, kdy bývaly filmy o outsiderech, kteří využijí svou životní šanci, celkem běžné. Avšak dnes, kdy doba přeje snění o vzdušných zámcích o poznání méně, je Štěstí na dosah jedinečným, a přes všechny své nedostatky i celkem pozoruhodným, pokusem připomenout zašlou minulost.
