Třicet let stará novela Iry Levina Stepfordské paničky je horor plný plíživého napětí, v němž – podobně jako v jeho předchozím díle Rosemary má děťátko – téměř do poslední chvíle není jasné, zda jde o reálnou hrozbu nebo jen výplod paranoidních představ neurotické hrdinky. Joanna Eberhartová, která se spolu s manželem a dětmi přistěhuje do idylického městečka Stepfordu, jen pozvolna odhaluje, že s místními obyvatelkami cosi není v pořádku. Každá normální žena se tu po několika měsících změní v hospodyňku z reklam na čistící prostředky: krásnou, pracovitou a duševně omezenou.
Scenárista Paul Rudnick a režisér Frank Oz při práci na filmové adaptaci zvolili radikálně odlišný přístup. Žánrově příběh přesunuli od hororu ke komedii a zatímco Levin drží tajemství stepfordských žen až do konce pod pokličkou, v jejich filmu se velmi brzy vyloží karty na stůl. Nic jiného jim ani nezbývalo – v Americe je děj Stepfordských paniček, včetně finálního rozuzlení, všeobecně znám, mimo jiné i díky starší filmové verzi z roku 1975.
Pro žánrový posun tu ale byly i jiné důvody. Literární předloha je vystavěna na feministicky podbarvené premise: muži (tedy přinejmenším mužští hrdinové Paniček) chtějí udržet své manželky v područí domácnosti, tak jak tomu bylo odedávna. Za třicet let se ale poměry značně změnily a hovory o „vymoženostech stejných práv pro muže i ženy“, které s vážnou tváří vede protagonistka Levinovy novely, dnes působí poněkud staromódně. Namísto mužů, kteří se obávají osvobození svých žen, jsou proto hnacím motorem této nové, odlehčené verze muži, kteří tento boj již prohráli, a nyní trpí komplexy vedle svých přehnaně úspěšných manželek. Nejzřetelněji je tato proměna patrná na postavě samotné hlavní hrdinky. V literární předloze je Joanna Eberhartová žena v domácnosti se zálibou ve fotografování. Ve filmu (v podání Nicole Kidmanové) je ředitelkou velké televizní stanice se zálibou ve vymýšlení drastických reality show.
Městečko Stepford je zobrazeno jako nesnesitelný milionářský ráj, přehlídka nabubřelé architektury a kýčovitých interiérů. V obrovských vilách nikde není vidět služebnictvo; zdá se, že výkonné stepfordské ženy zvládají jejich údržbu vlastními silami. Samotné stepfordské paničky hlavní hrdinka výstižně popisuje jako „přemrštěně přátelské letušky“ – až na to, že jednobarevné uniformy nahradila pestrá přehlídka letních šatiček. Jejich manželé jsou naopak ve velké většině přitloustlí, nevzhlední a poněkud buranští, s čestnou výjimkou místního přirozeného vůdce Mikea (Christopher Walken).
Líčení stepfordského životního stylu obsahuje několik vtipných momentů – například motiv homosexuálního páru či etudu na téma „co všechno si lze o Vánocích vyrobit z borových šišek“. Z většiny komických situací však cítíme spíš přehnanou snahu a úporné tlačení na pilu než opravdový humor. Scenáristické úsilí vrcholí v nesmírně překombinovaném finále, které sice skrývá několik překvapení i pro ty, kdo znají literární předlohu, ale současně odhaluje bezradnost tvůrců, kteří se teprve ve střižně rozhodovali, co vlastně svým filmem chtějí říci.
Nejvíce ze všeho filmu scházejí charismatičtí hrdinové, kteří by do něj vnesli skutečný humor a ne pouhé vtipkování. Většina postav je totiž napsána stejně schematicky jako samotné stepfordské manželky, redukované na nejzákladnější hospodyňsko-sexuální funkce. Je jen zásluhou výjimečného talentu Nicole Kidmanové, že svou hrdinku povznesla nad stereotyp kariéristické mrchy. Matthew Broderick v roli jejího manžela jí však ani zdaleka není rovnocenným partnerem a když své ženě položí otázku: „Proč mě vlastně miluješ?“, divákovi nezbývá než dodat: „To bych také rád věděl.“
Recenze knihy Stepfordské paničky
