Stanley Tucci je typickým hercem pro vedlejší role. K těm hlavním jej nepustí výrazný obličej, jemuž dominují velký nos a provokativní ústa. Obojímu Tucci naopak vděčí za své úspěchy na poli doprovodných herců. Je takřka nemožné přehlédnout jeho rtuťovité a zlostné chlapíky, kteří netouží po ničem jiném, než znepříjemňovat život ústřednímu hrdinovi. Cyničtí právníci, kancelářské krysy, namyšlení pracháči, trpící na uraženou ješitnost – je-li ve scénáři některá z těchto figur, pak nastal čas povolat Stanleyho Tucciho.
Stanley Oliver Tucci, Jr. se narodil 11. listopadu 1960 v městečku Peekskill, stát New York. Syn sekretářky a učitele by neměl cestu za hereckou kariérou nijak usnadněnou – kdyby jeho kamarádem ze střední školy nebyl Campbell Scott, potomek herců George C. Scotta a Colleen Dewhurstové a sám hollywoodská hvězda. Úspěchy obou později inspirovaly také Tucciho sestru Christine; ta působí hlavně na divadle a v televizi. Scott s Tuccim spolu začínali na amatérské scéně. Na vysoké škole se jejich kroky rozdělily, Tucci vystudoval herectví na State University of New York. Debutu na Broadwayi se dočkal v roce 1982 v dramatu The Queen and the Rebels na přímluvu Stottovy matky Colleen Dewhurstové. Na hvězdnou kariéru ale ani doporučení slavných nestačí. Tucciho osudem se na dlouhá léta měly stát role vedlejší. Jakmile trošku zaujal, hned byl obětí stereotypu. A tak lze Tucciho hereckou dráhu snadno rozdělit do několika období.
V úvodu jeho kariéry u filmu byly Tuccimu souzeny úlohy mafiánů, nejprve přisluhovačů, později i kápů. Debutoval v Hustonově komedii Čest rodiny Prizziů (1985). V následujících pěti letech se objevoval převážně v detektivních seriálech: Crime Story (1987), Kojak (1987), The Equalizer (1988). Vrcholem byla úloha italského mafiána Franka Moscy v sérii Miami Vice (1986-88). Tuto roli si prakticky zopakoval v sérii Wiseguy (1988-89) – jeho antihrdina se tentokrát jmenoval Rick Pinzolo. Jeho pomyslným vrcholem byl slovutný Lucky Luciano v gangsterském dramatu Billy Bathgate (1991). Po letech se k rolím proslulých mafiánů vrátil, když v Road to Perdition (2002) zosobnil Franka Nittiho.
Ani v následujícím období si Tucci moc nepolepšil – to se zrovna stal ideálem pro role bezskrupulózních, chladnokrevných vrahů. Zabijáka nájemného, původem z Blízkého východu, ztělesnil v thrilleru Případ Pelikán (1994). Zabiják vypočítavý byl přece jen výraznější hereckou šancí. Takového, konkrétně zbohatlického Richarda Crosse, jenž se opájí svou zdánlivou beztrestností, hrál v televizní sérii Murder One (1995-96). Už zde začíná Tucciho další – a nejplodnější – herecké období. Cynikové a nafoukanci. Hrává je ve filmech všech žánrů i rozpočtů. Byl bezohledným snoubencem krásné Celine (Cameron Diazová), unesené zoufalým uklízečem Robertem (Ewan McGregor), v romanci Extra život (1997). Zvolil též komisní ouřady, milující paragrafy a nesnášející individualimus; vzpomeňme třeba další romanci Terminál (2004). V katastrofické sci-fi Jádro (2002) je sice jeho doktor Zimsky pořádně nafoukaný, avšak aspoň skončí jako hrdina.
Růžků se v posledních letech dokázal Tucci zbavit. Až na jednu výjimku. To když ve Snu noci svatojánské (1999) ztělesnil zmatkářského elfa Puka. Jeho nejnovějším úkolem je nahrávat protagonistům, být jim střídavě nápomocen a střídavě jim házet klacky pod nohy. Často jsou jeho figurky součástí mondény. Málokdo by asi čekal, že se jedná hlavně o romance: Krásná pokojská (2002), Zlatíčka pro každého (2001), Smím prosit? (2004)... Výtečná byla jeho karikatura homosexuálního návrháře Nigela v satirizující komedii Ďábel nosí Pradu (2006). Hraje též úlisného vydavatele Sheltona Fishera v biografickém Skandálu (2006).
Předchozí výčet naznačuje, že Stanley Tucci je špičkovým sice, ale přesto pouhým figurkářem. K tomu, aby měly jeho postavy také vlastní život, to Tucci dopracoval pouze v několika vzácných případech. Vděčil za to nezávislé filmové scéně. Už v roce 1996 získal v hořké komedii Cesta do města úlohu manžela, jenž má co vysvětlovat- objevený milostný dopis především. Role podvádějícího muže jej potkala také ve vztahové tragikomedii Ulice New Yorku (2001). Woody Allen z Tucciho učinil své alter ego v komedii Pozor na Harryho (1997). I v těchto případech na Tuccim povětšinou visel stín sobců, neschopných lásky. Z toho modelu se vymyká alespoň rodinné drama Spin (2003), jemuž Tucci dominuje coby pilot Frank nucený postarat se o synovce a neteř.
Výraznější dramatické party hledejme raději u televizních dramat, pokaždé životopisného ladění. Drama Winchell (1998) a v něm ústřední part bulvárně-investigativního novináře Waltera Winchella těžily z Tucciho mnohaletého zkoumání těch nejspodnějších pater lidské povahy. Jeho hrdina je mužem-krysou, který s gustem hledá špínu na druhé. Za tuto úlohu obdržel Zlatý glóbus i cenu Emmy. V mrazivé rekonstrukci Konference ve Wannsee (2001) Tucci zvážněl, jeho Adolf Eichmann tu společně s ostatními nacistickými pohlaváry konstruuje konečné řešení židovské otázky. Oceněn byl dalším Zlatým glóbem. V Životu a smrti Petera Sellerse (2004) ztělesňuje vizionářského filmaře Stanleyho Kubricka.
Nedávno uspěl ve dvou televizních sériích z lékařského prostředí; byl špičkovým neurochirurgem Hansonem v 3 lbs. (2006) i strohým doktorem Morettim v proslulé Pohotovosti (2007).
Léta v Hollywoodu Tucciho naučila jednomu pravidlu: pokud herec zatouží po úloze plastické, měl by si ji napsat sám. Na svém autorském kontě má zatím čtyři snímky, jako filmař se věnuje vřelým tragikomediím o malých lidech, bažících po úspěchu. Debutoval snímkem Žranice (1996), který režíroval společně s Campbellem Scottem. Film pojednal o bratrské dvojici restauratérů (Tony Shaloub, Tucci), před kterými se po letech marného snažení otevírá šance prorazit. Následovala retrokomedie Podvodníci (1998) o dvojici hladovějících herců (Oliver Platt, Tucci) a drama Joe Gould's Secret (2000), kde Tucci představuje striktního spisovatele Mitchella. Tucciho novinka, psychologické drama Blind Date (2007), zatím na svou premiéru čeká. Snímek je součástí série remaků podle nizozemského filmaře Thea van Gogha; navazuje na Buscemiho drama Interview (2007).
