Režiséra Sama Raimiho proslavil Spider-Man (2002) i jeho dvě pokračování. Ještě předtím se ale stal výraznou osobností americké hororové scény osmdesátých let. Slávu mu vydobyla série Evil Dead (1981—1992). Teď se společně se scenáristou (starším bratrem) Ivanem Raimim vrátili ke „svému“ žánru a vytvořili snímek Stáhni mě do pekla.
Christine Brownová (Alison Lohmanová) je obyčejná bankovní úřednice, která přišla do velkého města z venkova a pošilhává po uvolněném křesle asistenta vedoucího pobočky. Na finanční operace je ale Christine přílišná lidumilka. Tuší to její šéf pan Jacks (David Paymer) stejně jako křivácký kolega Stu (Reggie Lee). Snad to byla snaha konečně si dupnout, snad naštvání, že ji její budoucí tchyně (Molly Cheeková) považuje za tuctovou holku z farmy, co Christine přimělo učinit osudovou chybu. Rozhodla se být tvrdá na neplatiče. V paní Ganushové (Lorna Raverová) ale našla soupeře na život a na smrt. Znepřátelila si totiž starou cikánskou čarodějnici, která neváhá Christine proklít. Zbývají tři dny a pak bude mladá žena stažena do pekla. Téhle představa pobaví jejího přítele Claye Daltona (Justin Long), ale Christině je brzy zřejmé, že zlý kozí démon Lamia není jen pohádkou, kterou cikánky straší své děti…
Nový horor bratrů Ramiových je především nejúsměvnější komedií za poslední roky. Stáhni mě do pekla pojali způsobem, jaký je pro ně typický. Humorný odstup se prolíná takřka celou tvorbou Sama Raimiho, oběma jeho trilogiemi především. Novinka pokračuje tam, kde skončila Armáda temnot (1992), třetí díl Smrtícího zla. Raimi natočil životaschopnou kombinaci hororu s jeho parodií. Jeho humor je – pravda – nucený, groteskně obhroublý. Nezdráhá se používat tělesné tekutiny. Snímek postrádá uhlazenost například Deváté brány (1999) od žánrového klasika Romana Polanského. Bratři Raimiové jsou z generace tvůrců, která se chce filmem bavit sebe při natáčení a diváky při jeho sledování. A nutno přiznat, že dovedou svojí dětinskou hravost na publikum přenést.
Stáhni mě do pekla však ve srovnání s ostatní soudobou produkcí uspěje i jako „pouhý“ horor. Stejně jako celý žánr je i Raimiho film odkázán na výpomoc všemožných klišé. Do příběhu „zničehonic“ vstoupí znalec, který Chirstine i divákům vysvětlí její situaci. Indickému jasnovidci Rhamu Jasovi (debutující, ale výborný Dileep Rao) alespoň neschází kouzlo. A podobně elegantně jsou použity i jiné žánrové šablony.
S budováním atmosféry strachu se to při všeobjímající nadsázce nemá valně. Přitom Raimi thrillerem Téměř dokonalý zločin (2000) dokázal, že mu ani tahle filmařská disciplína není cizí. Podporu by nalezl i v hudbě Christophera Younga a ojediněle vyspělé práci se zvukem. Ve Stáhni mě do pekla tak musel vsadit na takzvané „lekačky“ v podobě démonů vyskakujících na nebohou Christine zpoza rohu.
Velmi dobré výkony odvedli Raimiho herci. Alison Lohmanová nic neztratila na mladistvém, naivním pelu i komediálním talentu, jimiž se blýskla už ve Švindlířích (2003). Svým vzezřením navíc vyvolá vzpomínku na „blondýnkový“ vkus Alfreda Hitchcocka. Kdo by v komikovi Justinu Longovi viděl mladého muže, který je zároveň nadřazeným intelektuálem i trpělivým zamilovaným romantikem? Sam Raimi na to vsadil a udělal dobře. Především ale režisér objevil Lornu Raverovou, doposud televizní herečku, která je dokonalou představitelkou zlostné čarodějnice. Svou starou paní Ganushovou vybavila hrozivostí, ale také patřičnou špetkou sebeironie.
Snad jediným dlouhodobým nedostatkem Sama Raimiho jako režiséra je práce s vizuálními efekty. Zde svojí necitlivost prokázal v klíčové scéně vymítání démona s úsměvným výstupem mluvícího kozla. Situaci však z českého pohledu zachraňuje alespoň pomocník bílé čarodějky-vymítačky Shaun San Deny (Adriana Barrazová) Miloš (Kevin Foster), který několikrát promluví plynnou češtinou.