Průvodce sprejerstvím pro začátečníky – tak se prezentuje nezávislý snímek Sprejeři. Nikterak komplikovaný obsah představuje v bezmála naučné podobě svět twentysomething mladíků Mikeyho a Curtise, pro které jsou barvy ve spreji nejen zábavou, ale taky životní filosofií. Co může být pro dva outsidery s uměleckými sklony a anarchistickým postojem přirozenější než vyrazit do noci a vyšperkovat svými piecy fádní prostředí velkoměsta?
Ještě než se pro film nadchnou předpokládaní diváci Sprejerů – rozhněvaní mladí muži a ženy s vášní pro graffiti – znovu upozorňuji na sousloví „v bezmála naučné podobě“. Ne, netřeba se bát, že by se snímek pokoušel ostřelovat životní styl sprejerů z nízko položených, zato perfektně opevněných pozic maloměsťáctví. Generační vzpouře Sprejeři celkem fandí. Zpočátku se snímek kloní spíš k mladickému nadšení pro sprejovací výlety, občas doprovázené bujarými večírky s hiphopovou muzikou nebo bezcílným poflakováním. S ubíhajícími minutami je ale stále jasnější, že věčně netrvá ani láska k nočním výpravám za tvorbou graffiti. Obzvlášť když taková sranda hrozí skončit mastnou pokutou nebo vězením. Také proto je původní název snímku Quality of Life (neboli Kvalita života) víc než příhodný. Spor o životní styl mezi otci a jejich syny se totiž převáží na stranu rozumu a dvě podivná slova převzatá z volebního programu politických stran jako by si žádala doplnění o větičku „musí být podpořena poctivou prací". Nezní vám teď český název Sprejeři jako nepěkná snaha vytěžit pozornost z falešně atraktivního názvu?
Nerozluční kamarádi Curtis (scenárista filmu Brian Burnam) a Mikey (Lane Garrison) měli o svých životech jasno. Během dne budou malovat na bílo domky na předměstí San Franciska. V noci pak do svého světa vnesou trochu barvy a vyřádí se na betonových plochách, zdech činžáků i bocích náklaďáků. A přišlo jim, že to takhle by to mělo jít už navždycky. Ruka zákona však má dlouhé prsty a Mikey s Curtisem jsou chyceni při svém nezákonném činu. A odsouzeni. A uvězněni. Týden ve kriminále (s vidinou dalšího roku, pokud by snad porušili podmínku) má na oba přátele zcela opačný dopad. Pro Mikeyho to byl traumatický zážitek, po němž nezbývá než upozadit své umělecké choutky a začít sekat latinu. Curtis se naopak stále hlouběji (a hloupěji) zaplétá do sprejerské komunity, přichází o práci a koketuje s drogami. Existuje pro něj ještě naděje, že se stane stejně jako Mikey „plnohodnotným členem společnosti“, anebo si hodlá definitivně zničit život?
Největší problém se Sprejery mám kvůli jejich zakuklenosti. Je to snímek rádoby provokativní, rádoby rebelantský, rádoby drsný. Ba dokonce rádoby nezávislý. Míněno samozřejmě ideově, nikoli finančně. Po myšlenkové stránce jsou Sprejeři až nečekaně konvenčním titulem. Hlavně nikoho neurazit a nenaštvat. Příběh jednoho z hrdinů je vzorem učebnicově pozitivním, osud druhého naopak odstrašuje. Vše je v tomto filmu tak, jak to má v podobných sociálních dramatech být. Jeden příklad za všechny: scéna krádeže, při které chlapci získávají sprejerské potřeby, doprovází obdobné tituly o společenských vyděděncích už dobrých dvacet let.
Sprejeři navíc nepřekvapí ani po formální stránce. Žádný z typických prvků obdobných snímků nemůže chybět, od neznámých pseudoautentických herců přes rozzuřenou (rozuměj ručně rozkmitanou) digitální kameru až k nepěknému předměstskému prostředí, ještě zoškliveného barevným laděním do šedé a zelenožluté. Sprejeři jsou zkrátka nezávislácký kýč jako když vyšije. Každičká scéna je pevně zasazená do dopředu narýsované mozaiky, překvapivost a hlubší vhled do prostředí ale jaksi scházejí.
Do Evropy se film režiséra Benjamina Morgana dostává v podobě s dvěma scénami pozměněnými oproti verzi, v níž film mohlo spatřit americké publikum. Nejde o cenzurní zásah, důvod k takovému opatření bude prozaičtější – jedná se patrně o pokus zjistit, odkud by snímek distribuovaný výhradně přes DVD nosiče mohl „utíkat“ k nelegálnímu kopírování.
