„Do Spider-Mana se navážejí pořád,“ říká Peter Parker na adresu kritiků ve scéně, v níž utěšuje svoji milovanou Mary Jane. Jako by prozíravě tušil, že recenze na třetí díl eskapád Pavoučího muže budou mnohem odmítavější než v případě obou předchozích filmů. Comicsové dobrodružství Spider-Man 3 je z celé trilogie nejslabším filmem. A to navzdory tomu, že mělo předpoklady stát se nejpoutavější (a nejtemnější) částí série a že se režie ujal tvůrce dvou předchozích filmů Sam Raimi.
Na začátku příběhu je Spider-Man (přehrávající Tobey Maguire), za jehož červeno-modrou maskou se skrývá nenápadný studentík a fotograf Peter Parker, egocentrickou celebritou na vrcholu popularity. A to v době, kdy jeho platonickou lásku Mary Jane (asexuální Kirsten Dunstová) za její pěvecký výkon vyhodili z broadwayského angažmá. Peter Parker se odhodlává M. J. požádat o ruku, jeho soukromí je ale nadále ve vleku jeho spasitelského údělu. Tentokrát bude muset bojovat nejen se třemi protivníky, ale především svádět faustovský vnitřní boj se svým temným „já“.
Pravděpodobně největším přehmatem celého filmu je jeho žoviální infantilnost, na níž má svůj podíl i příšerný český dabing, který působí jako by herci namlouvali kreslená zvířátka do disneyovky. Ačkoli představitelé ústředních postav zestárli od prvního filmu o pět let (Tobeymu Maguireovi je dvaatřicet), mluví a chovají se, jako by to byli pubertě ještě neodrostlí středoškoláci (viz Harrym zpackané pečení omelety s M. J.). Impulsem pro žárlivé scény tudíž není cizoložný koitus, ale nevinné políbení. A souboje na život a na smrt mezi Peterem Parkerem a jeho úhlavním (ne)přítelem Harrym Osbornem (James Franco) ztrácejí jakékoli napětí, když se během nich verbálně pošťuchují jako rošťáci, kteří se perou ve škole o přestávce o ukradenou svačinu („Na střední jsem tě chránil, ale teď tě spráskám jako psa!“). I v bradavické kouzelnické škole děti uvažují a hovoří dospěleji! Přitom na předchozích dvou „pavoučích“ blockbusterech byla alespoň v rámci žánru nezvyklá právě skutečnost, jak byli mladí lidé nuceni – zatíženi osudovými povinnostmi a zodpovědností – dozrávat a čelit životním nástrahám.
Je zcela nepochopitelné, jak nedotažené zůstávají motivy Spider-Manova boje s „temnou stranou Síly“ i jeho „pirandellovská“ rozpolcenost mezi jeho skutečnou tváří a maskou, která ji nahrazuje. Ve chvíli, kdy jej začne ovládat z meteoritu vyhřezlý vesmírný symbiont, který v něm probouzí agresivitu, totiž Peter Parker konečně přestává být ňoumou, jímž dosud byl. Jenže jeho vnitřní boj Raimiho nezajímá, neboť po půl hodině ho stahuje z jeho téměř „darthvaderovské“ cesty a opět z něj učiní nekňubovitého skautíka. Tobey Maguire navíc během této proměny nedokáže dát své postavě „záporácké“ charisma, jaké by měla mít, a činí z ní směšnou karikaturu. Raimi přitom neví, co chce. Když se změněný Peter Parker promenáduje po ulici a naparuje se jako páv, kolemjdoucí slečny se od něj odvracejí. Jenže týž chlapík vzápětí dokáže suverénně „oblbovat“ šéfredaktorovu sekretářku, balit laškovnou dcerku svého domácího i okouzlit číšnici v nabitém jazzovém klubu, když hledá stůl pro svoji novou ctitelku.
Místo toho, aby se plně soustředil na Spider-Manovu rozpolcenost, režisér film zahlcuje nesmyslným množstvím jeho charakterově nepropracovaných a navíc nijak originálních protivníků. Kromě toho, že se Spidey musí opět bránit útokům někdejšího přítele Harryho, jenž chce pomstít smrt svého otce (viz děj prvního filmu), čekají ho vzdušné souboje s jeho v černém pavoučím kostýmu si libující Nemesis Venomem (Topher Grace) a s uprchlým trestancem Sandmanem (Thomas Haden Church). První z nich na Parkera žárlí kvůli jeho práci i kvůli stejné dívce a ovládán – blíže nespecifikovaným – „šmejdem z vesmíru“ se mění ve Vetřelce. Druhý se po nechtěně absolvovaném demolekularizačním experimentu stává monstrem, které připomíná cosi mezi Hulkem, King Kongem a Mumií. S postavou Sandmana navíc do filmu prosakují další slzopudné gejzíry sentimentu (právě on totiž zavraždil Spider-Manova strýčka Bena, všechny nepravosti ale dělal kvůli své milované nemocné dcerce), jímž je nemístně nasáknutý již ústřední milostný trojúhelník.
Raimimu nechybějí nápady, ale sebekázeň. Proto mění pravidla hry, jak se mu hodí. Výsledkem je ale jen dětinsky megalomanský dramaturgicky roztříštěný a dějově přeplácaný polotovar. Jako by ani sám Raimi nevěděl, jestli chce natáčet akční spektákl, hororovou sci-fi, milostné melodrama, teenagerskou komedii či klasický muzikál od MGM. Ve filmu je příliš mnoho postav (včetně trestuhodně nevyužité figury policajtské dcery Gwen Stacyové, v níž Bryce Dallas Howardová má jen malou hereckou šanci), příliš mnoho syžetových odboček, příliš mnoho banálních slov. Čtyři bombastické, avšak ve srovnání s předchozími dvěma pavoučími snímky nijak nápaditější akční sekvence jsou po předlouhých sto čtyřicet minut prokládány srdceryvnými rozjímáními jakoby vyňatými z červené knihovny („Muž musí brát ohledy na společný život a stavět svou ženu na první místo.“) či mravoučnými poselstvími typu: „Ať v nás zuří jakýkoli boj, vždycky si můžeme vybrat to správné rozhodnutí.“
Zatímco ve druhém filmu Spider-Man odhazoval do popelnice svůj červeno-modrý kostým, v případě nejnovější části do ní studio vyhodilo dvě stě padesát osm milionů dolarů
