Kdo není komunista ve dvaceti, nemá srdce. Kdo je jím ve třiceti, nemá rozum. Tak praví stará moudrost, a Bernardo Bertolucci nejspíš není o moc mladší. Proto se taky ve Snílcích může tak nádherně, shovívavě a přitom tak krutě pousmát nad všemi poloslepými idealisty včetně sebe sama.

Snílci! Jak ještě polopatičtěji nazvat film, který je něžně nostalgickým i bolestně prohlédnuvším manifestem filmaře-intelektuála? "Na šedesátých letech bylo něco omamného," vzpomíná Bertolucci, který do Paříže přišel už v roce 1962 a tamní studentské bouře roku 1968 intenzivně prožíval. "V tom, jak jsme - použiju to slovo - 'snili'. Míchali jsme filmy, politiku, jazz, rock'n'roll, sex, filosofii, drogy a já jsem to všechno absorboval."

Bertolucciho "snílci" jsou Theo a Isabelle, bratr a sestra notný kus pod dvacet, kteří si v Paříži roku 1968 "ochočí" tamní atmosférou přivábeného amerického studenta Matthewa. Bohatí a kultivovaní rodiče sourozenců odjedou na dovolenou a trojice dospívajících se v honosném bytě pustí do politologických, cinefilských a milostných hrátek. Všechno je pro ně tak nové...

A právě spojení ideologie, filmů a sexuality vytváří ve Snílcích (a snad i v knižní předlohze Gilberta Adaira Svatí nevinní) tak dokonale upletenou síť, která zdánlivě sama od sebe zachytí všechnu tu mladickou zhůvěřilost a bláhové "hurá, jdeme změnit svět!" nadšení. Isabelle a Theo jsou navenek blazeovaní rádobyvšeználkové, ale přitom stále žijí v dětském snu; čím víc ze sebe dělají dospělé, tím jasněji se jeví, že uvnitř jim je sotva osm let... Tyhle kůzlátka si řičíce nadšením navzájem přehrávají své oblíbené filmy (vkus mají bezchybný, to se musí nechat) a hádají se o rock'n'rollu - jenomže ještě nějak nechápou, že mezi filmem a skutečným světem je rozdíl a že politická debata je něco jiného než Hendrix versus Clapton. Nalepit na Delacroixův obraz Marilyn Monroe jim připadá stejně revoluční jako postavit na ulici barikádu. A tam venku na ulici se mezitím tisíce jim podobných začínají rvát s policií, když události z Cinematéky přerůstají v revoluci...

A Bertolucci nic neříká: jen shovívavě poukazuje. Vloží Theovi do úst tezi o Maovi jako největším režisérovi: jak se přitom musel bavit! Nechá děti vést plamenné řeči a přitom projídat tučné rodičovské šeky: to se to protestuje! Pousměje se nad instantní dekadencí pokrmů z popelnice: muset tohle jíst každý den! Jeho snílci vypadají, jako kdyby sežrali všechnu moudrost, a my přitom čím dál vyděšenějšíma Matthewovýma očima vidíme, že nikdy, nikdy nevyrostou. A to ze svých růžových pokojů s plyšovými medvídky budou chtít řídit svět.

Protože tohle je jen život ve snu: přehrávání filmů, hry na doktora i komunistické utopie. Jen řeči, plakáty na stěnách a drahé víno pité přímo z lahve... A luxusní pokoj, který po dětské pařbě vypadá jako země po desítkách let socialismu.

Isabelle s Theem se "nevěřícímu" Matthewovi vysmějí do očí a polonazí, snad i bosí běží házet Molotovovy koktejly, dělat revoluci. Bertolucci nechá Edith Piaf zazpívat "ničeho nelituju" a pustí titulky pozpátku: po tomhle už není třeba dodávat vůbec nic. Je to tam všechno: doba, kdy filmy byly ještě událost, kdy děti chtěly spasit svět a kdy všechno natřené na růžovo vypadalo jako báječný nápad. Jak rychle to všechno vyvanulo! Jen Bertolucci, filmař-aristokrat, se těch filmů-událostí pořád ještě vzdát nehodlá, i kdyby si je měl točit jen sám pro sebe.

Ale v Louvru už se dneska běhat nedá...