Studio Walta Disneyho vytvořilo na motivy legendární knížky A. A. Milneho Medvídek Pú už celé desítky krátkých i delších animovaných příběhů, z nichž do českých kin dorazily doposud dva celovečerní filmy: Tygrův příběh (2000) a Prasátko a jeho velký příběh (2003). Volně na ně navazuje i nejnovější dobrodružství obyvatel Stokorcového lesa, uváděné pod názvem Slonisko a Medvídek Pú. Jak už název napovídá, mezi tradičními figurkami se tentokrát objevuje nový příchozí. Na začátku filmu hrdinové objevují na lesních pěšinách obrovité šlápoty, které svědčí o přítomnosti děsivého, hrůzu nahánějícího tvora, a rozhodnou se nebezpečného vetřelce polapit…
Zápletka filmu je velmi volně inspirována pátou kapitolou z Milneho knihy, ve které Pú spolu s Prasátkem postaví past na (zcela imaginárního) Slona. Když potom Medvídek Pú do pasti sám vleze a narazí si na hlavu hrnec od medu, Prasátko svého přítele v šeru nepozná a prchá s pokřikem: „Pomoc, pomoc, Strašlivé Slonisko! Pomoc, pomoc, Slonivé Strašisko!“ Také ve filmové verzi se brzy ukáže, že strach měl velké oči, ačkoliv přítomnost slona je tentokrát zcela reálná. Namísto „strašlivého Sloniska“ se totiž v odlehlé části Stokorcového lesa skrývá šeříkově zbarvené slůně jménem Fufík. Hravý Fufík rychle najde společnou řeč s nezbedným Klokánkem; daleko těžší je ale překonat obavy a nedůvěru ostatních…
V disneyovských adaptacích Medvídka Pú jsou charaktery jednotlivých postav – ve srovnání s literární předlohou – už tradičně poněkud idealizovány a zjednodušeny pro dětské chápání. Ijáček není paranoidní egocentrik, ale dobrácký bručoun, Prasátko není roztřesený uzlíček nervů, ale je prostě jen citlivé, Klokánek není nesnesitelně neposedný, ale roztomile neposedný. V případě Fufíka ale scenáristé Brian Hohlfeld (Prasátko a jeho velký příběh) a Evan Spiliotopoulos (Kniha džunglí 2) své dětské diváky přece jen až příliš podcenili. Slůněti totiž zcela chybí vlastní osobnost. Jeho dominantní charakteristikou je jeho vzhled: je fialové, zavalité a roztomile neohrabané. Stěží lze určit jeho pohlaví; ostatní se k němu obracejí jako k chlapci, ale jeho zevnějšek má spíš něžně holčičí rysy. Po většinu filmu nedělá nic jiného, než že rozkošně poskakuje po lese ve společnosti Klokánka. Zatímco ostatní obyvatelé Stokorcového lesa jsou zcela nezaměnitelní, Fufík jako by do filmu spadl rovnou z regálu v hračkářství, plného indiferentních plyšáků.
A co je ještě horší, právě Fufík s Klokánkem byli tentokrát pasováni na hlavní hrdiny. Právě oni tráví na plátně nejvíc času, zatímco Králíček, Pú, Prasátko, Tygr a Ijáček se pachtí na paralelní lovecké výpravě kdesi v jiné části lesa. Klokánek a Fufík spolu dělají jen dvě věci: hrají si nebo hledají maminku, což z filmu činí podívanou zaměřenou téměř výhradně na nejmenší diváky.
Film Slonisko a Medvídek Pú tlumočí dětskému publiku cenné poselství: zdánlivě nepřátelský cizinec se může stát naším nejlepším kamarádem, pokud si dáme tu práci, odbouráme předsudky a seznámíme se s ním. Předcházející púovské adaptace v sobě také skrývaly podobná povznášející témata, která však byla součástí zajímavějšího, členitějšího a vtipnějšího příběhu, než je tomu v tomto případě.
Není pochyb o tom, že fialové slůně bude mít úspěch coby merchandisigový produkt; jako hračka bude nejspíš fungovat lépe než jako filmový hrdina. Doufejme ale, že se Fufík (nebo jemu podobní) ve Stokorcovém lese nehodlá usadit natrvalo. Byla by škoda, kdyby se z Medvídka Pú, Prasátka, Tygra a dalších starých přátel měli stát jen komparsisté, jejich letitá popularita pomáhá uvést na divácký trh nové, méně osobité figurky.
