Slavíci v kleci, francouzské želízko v ohni soutěže karlovarského festivalu, jsou volně inspirováni filmem Slavičí klec z roku 1945 (La cage aux rossignols, režie Jean Dréville). V obou případech jde o vzpomínání někdejších učitelů z internátní školy na to, kterak skrze ušlechtilou hudbu proměnili bandu průšvihářů v andělsky pějící chór plný disciplíny. Slavíky v kleci debutuje režisér Christophe Barratier, jenž svůj film na MFF Karlovy Vary osobně uvedl.
Zestárlého slavného dirigenta Pierra Morhange jednoho večera vyhledá neznámý muž, z něhož se vyklube spolužák z internátu Pépinot. Nad zažloutlou školní fotografií a deníkem milovaného učitele Clémenta Mathieua se oba společně přenesou zpět do roku 1949. Tehdy Mathieu nastoupil do ústavu vedeného nekompromisním ředitelem Rachinem, používajícím jako výhradní výchovnou metodou zákon akce a reakce, a dostal na starosti třídu rozjívených sígrů, často sirotků. A jakkoliv to zpočátku vypadá, že dobrácký Mathieu nemá za takových podmínek šanci na úspěch, jeho férová a vlídná péče a láska k hudbě dělají divy...
Slavíci v kleci jsou tragická ukázka toho, kam až může dojít snaha jít divákům na ruku a natočit „uživatelsky vstřícný“ film. Formálně je zde sice všechno v pořádku, ale míra kýče, sentimentu a hraní na jistotu přesahuje všechny meze snesitelnosti. Namátkový výčet? Sentence z učitelova deníku jako „a přitom jsem si přísahal, že hudbu navždy pohřbím“, pronášené jím mimo obraz. Fyziognomie herců, neomylně prozrazující jejich role: ztvrdlé rysy ředitele, sluníčková tvář učitelova, andělský kukuč napravitelného rošťáka Morhange a štětináčovská vizáž skutečného grázla Mondaina. Hudba, která paním v letech spolehlivě vžene slzy do očí. Očekávatelná třídní sestava, čítající mazánka, tupého venkovana, roztomilého klučíka a rebela bez příčiny/skrytého génia. A vůbec celý ten vypravěčský rámec s nezbytným deštěm po návratu z retrospektivy, aby bylo dojetí ještě masivnější.
Být tohle jen berličky k podtržení silného příběhu, daly by se celovečerně debutujícímu režisérovi ještě odpustit. Jenže příběh se drží těch nejzavedenějších formulek ještě urputněji - a když si jeden uvědomí, že Barratier Slavíky v kleci nejen natočil, ale i napsal, není to vlastně až tak překvapivé. Co byste řekli takové vedlejší postavě jako je krásná svobodná matka hlavního andílka, do níž se pan učitel ještě ke všemu zamiluje? Nebo scéně, kde se dítka se svým učitelem loučí vlaštovkami se vzkazy a ručkami třepotajícími se v okně? A není jistě třeba dodávat, že film neomylně skončí masivním happyendem, při němž všichni dostanou co si zaslouží. Přitom se vlastně nijak neřeší, jak to, že do té doby nezkrotitelní klackové začnou poslouchat, sotva se Mathieu vytasí s notami, a aby děj vůbec někam dospěl a film mohl skončit, musí dojít na deus ex machina kalibru vyhořelé školy.
Slavíci v kleci zajiskří realističností jen jedinkrát: to když pan učitel rozřazuje své žáky podle barvy hlasu. Alt je alt, soprán je soprán a když se někdo hodí jen jako stojan na noty, nedá se s tím nic dělat. A Barratier tenhle moment dokáže opentlit humorem, který si pro jednou nedělá ambice, že by z něj mohlo jihnout srdíčko. Tahle chvíle je taky tím okamžikem, kdy se Slavíci v kleci přiblíží alespoň na dohled klasickým filmům o klukovinách, na něž je francouzská kinematografie dlouhodobě vysazená: k nejslavnějším exemplářům patří Trojka z mravů Jeana Viga, Truffautovo Nikdo mě nemá rád, Knoflíková válka od Yvese Roberta nebo (s výhradami) Na shledanou, chlapci Louise Malla. Ale tenhle okamžik je jen zablesknutím v temnotě instantních emocí, a co hůř, zřejmě zablesknutím naprosto náhodným.
