Čím je pro Američany filmová legenda jménem Top Gun (1986), tím jsou pro Francouze Les Chevaliers du Ciel, neboli Nebeští rytíři. Hrdinové z oblaků, kteří po comicsu a televizi právě dobývají také na plátna kin.
Pro armádní piloty je přátelství vším. Není totiž mnoho profesí, kde by na kamarádovi závisel váš život tak jako zde, vysoko v oblacích. Moc dobře to vědí i kapitáni Marchelli (Benoît Magimel) a Vallois (Clovis Cornillac), kteří si už mnohokrát ověřili, že předchozí slova nejsou jen fráze. Naposledy k tomu měli příležitost, když byl přímo z mezinárodní letecké přehlídky ve Farnborough unesen nejnovější prototyp stíhačky Mirage 2000. Zatímco úkol vyhledat a pronásledovat ukradený stroj patřil k těm snadným, přimět únosce k rozumu bylo už mnohem obtížnější. A tak když neznámý pilot zahájil palbu na kapitána Valloise, Marchelli nezaváhal a protivníka rozprášil. Doslova. Přesně v ten moment však dostal sebe i kolegu přímo do středu vysoké hry tajných služeb, ministerstev a obchodníků se zbraněmi. Pokud budou oba chtít u svého milovaného povolání setrvat, nezbude jim než zapomenout na veškeré iluze a zúčastnit se jedné nepříliš legální mise…
Režisér Gérard Pirès, který se díky krimikomedii Taxi (1998) zasloužil o oživení francouzských automobilových filmů, tentokrát zavítal do světa ještě několikanásobně rychlejšího. Mezi piloty stíhaček. Jeho Sky Fighters: Akce v oblacích se tak samozřejmě nemohou vyhnout srovnávání s Top Gunem. A Pirèsův snímek z něj nevychází až tak špatně. Není to tak úplně dáno jeho kvalitami jako spíš přiznáním, že Top Gun je sice legendou, avšak legendou, jejíž směšnost geniálně odhalily už parodické Žhavé výstřely (1991). Budiž řečeno jasně, že Sky Fighters věhlas Top Gunu nepřekonají. Ale nepodaří se jim to jenom proto, že se nalézají zhruba na stejné režijní i scenáristické úrovni jako dvacet let starý americký konkurent. A teď to zásadní: jakkoli se oba filmy v mnoha ohledech podobají jako vejce vejci, v jednom podstatném bodě se Sky Fighters a Top Gun rozcházejí – každý z nich je určen trochu jinému publiku. Zatímco Top Gun je snímkem pro teenagery, toužící po nadupané motorce pod zadkem a sexy babě po boku, správný divák snímku Sky Fighters je ještě o pár let mladší. Vše snad osvětlí následující exkurz, který by měl naznačit, co je fenomén jménem Sky Fighters, či přesněji řečeno Les Chevaliers du Ciel, vlastně zač.
Vzpomínáte si na televizní seriál Nebeští rytíři, který se před lety objevil na tuzemských obrazovkách? Že nikoli? Není se co divit. Nikterak jedinečných kvalit tahle série (tedy vlastně seriály dva, originál z let 1967-69 a jeho remake z roku 1988) opravdu nedosahovala. Pro celé generace francouzských kluků jsou ale Nebeští rytíři klasikou. A totéž platí už po celá desetiletí pro comicsovou sérii dua Jean-Michel Charlier a Albert Uderzo, kterou to v roce 1959 vlastně všechno začalo. Akce, romantika a v neposlední řadě nenásilné lekce patriotismu, to vše Nebeští rytíři nabízeli svým čtenářům a divákům. A nabízejí to dodnes, jak ukazuje film Sky Fighters: Akce v oblacích. Ano, je to snímek natočený staromódně a bez výraznějších filmařských nápadů. Ze všeho nejvíc opravdu připomene prodlouženou epizodu nějakého televizního seriálu. V tomto případě se ale oprávněně můžeme ptát, zda je to dáno tvůrčí bezradností, anebo se skutečně jedná o autorský záměr. Odpověď není tak jednoznačná.
Režisér Gérard Pirès i scenárista Gilles Malençon myslím moc dobře věděli, že je jejich snímek určen deseti, jedenáctiletým klukům, kteří se zrovna shlížejí ve snu stát se pilotem stíhačky. Proto jsou milostné scény natočeny tak cudně, proto je vztah mezi ústředními hrdiny pojímán jako přátelství na život a na smrt. Přátelství, které žádná žena nemůže rozervat. Jenže ty samé důvody, pro něž je Sky Fighters bezmála perfektní podívanou pro své obecenstvo, činí z filmu málem nekoukatelnou podívanou pro ostatní diváky. Všechny zkoušky, které scenárista hrdinům nachystal, jsme my odrostlejší viděli už stokrát a jednou a pokaždé v mnohem lepším provedení. Tvůrčí postup „po pěti minutách (jakékoliv) akce následuje pět minut řečnění (o čemkoli), aby na ně navázala další akční pětiminutovka“ asi ohromí jen málokoho. A velké herectví Sky Fighters taky nenabízí, přestože disponuje nadmíru nadaným Benoîtem Magimelem, jehož doplňuje komediálně disponovaný Clovis Cornillac. Nezbývá tedy než vyzvat distributora, aby věkovou hranici vstupu do kina určil jako „od 12 let nevhodné“. Film byl natočen s menším použitím digitálních triků, než je dnes obvyklé.
