Park Chan-wook je dnes vedle Kim Ki-duka nejslavnějším jihokorejským režisérem. Zatímco ve světě jsou ještě stále slyšet ohlasy na Parkovo manga-drama Oldboy, režisérův poslední opus – očekávaný závěrečný díl ‚trilogie pomsty‘ Chinjeolhan geumjassi / Sympathy for Lady Vengeance, který na MFF v Benátkách vyhrál několik cen, se v současné době už chystá do evropských (a brzy snad i českých) kin.
Starší Simpan natočil Park v roce 1999 s minimálním rozpočtem. Odehrává se v márnici. Mezi čtyřmi stěnami, kde jediným oknem do civilizace je namodralá televizní obrazovka. Na první pohled jde o místo, kde by se člověk sotva chtěl zdržovat. Ale když spolu s hlavním hrdinou - zaměstnancem ústavu (Gi Ju-bong) - sledujeme televizní zprávy, zjišťujeme, že venkovní svět se ocitnul v chaosu. Zemi bičují přírodní katastrofy. Lidé se masově obrací k sektářství. Osudovost tragické situace doplňuje tichá klavírní hudba. A náhle se chladný interiér zdá být vcelku bezpečným útulkem. Pohřebák se tu už zabydlel natolik, že si v boxech pro mrtvé chladí pivo.Do márnice záhy přijdou v doprovodu reportéra a státního úředníka rodiče, aby se tu naposledy rozloučili s dcerou. Zahynula v ruinách nákupního centra.
Ukáže se, že rodiče dceru léta neviděli, protože ona od nich utekla. A ukáže se taky, že za jejího otce se považuje i sám pohřebák. Rozproudí se vášnivá pře, která vrcholí momentem, kdy oba otcové přikládají své tváře vedle dívčina ztuhlého obličeje. Pohřebák se přitom ještě snaží napodobit její mrtvolný škleb. Park tady zadupává veškerou hrdost postavy sice subtilněji, ovšem neméně razantně, jako v oslavovaném Oldboyovi a jeho vypjaté scéně s jazykem.Tenhle Parkův mistrovský kus připomíná i samotná proměna Gi Ju-bongova charakteru. V úvodu ho zastihneme jako zarputilého vagabunda, který se v márnici holí a na umačkanou košili si nasazuje předem uvázanou kravatu. Později je to on, komu na mrtvé dívce záleží nejvíc, i když divák tuší, že všechna ta náklonnost je nanejvýš hrdinovou psychickou poruchou.
P
ark jenom lehce nahodí otázky typu proč se ani jedna ze stran nechytá naděje, že jejich ztracený potomek je ještě naživu, či jestli lze za jejich jednáním vidět touhu po odškodném, nebo jen zoufalost. Jsou radši za mrtvou, než za žádnou dceru? Drama eskaluje ve chvíli, kdy se na scéně objeví živá a skutečná dcera truchlících rodičů.Park využívá tři různé formáty – rastrované televizní zpravodajství kontrastuje s precizním černobílým dramatem, které je ve finále přepnuto do barvy. Ta dodává Simpanu na naléhavosti a zároveň působí kontrastně s celkově apokalyptickým vyzněním tohoto krátkého, ale pozoruhodného snímku.
