Maya je hysterická dívka exotického původu-učitelka a žije s laksním Tomislavem, údajně hercem, ale daleko spíš pouhým povalečem. Renata je hysterická dívka českého původu-herečka a žije s ukecaným Davidem, který společně s ještě ukecanějším frajírkem Honzou natáčí nějaké to „movie“.
Renata a Maya jsou kamarádky z dětství. Už se sice dlouho neviděly, ale o to je větší radost, když se náhodou potkají na ulici. Holky hned spolu naplánují výlet na místo společných vzpomínek, Český Šternberk a přilehlé okolí. Plány se komplikují hned faktem, že jsou obě zadané a ani jednomu z jejich protějšků se nikam na venkov nechce. Další překážky k poklidně strávenému času mimo Prahu se vynořují vzápětí. Maya chce, aby si Tomislav našel práci, ten jako zásadový budižkničemu rozhodně nemá tendence cokoliv řešit, čímž provokuje jednu hádku za druhou, které zase dohání Mayu k šílenství a Davida k strachu o jejich a potažmo svůj život. Na scénu se ve velkém černém fáru přiřítí velkohubý Honza, který, jak se zjistí, je ex-spolužák Renaty a Mayi (v případě Renaty i jiný „ex“) a celé to z povzdálí sleduje blonďatá hlava mimoně Ládi, který se tváří, jako by nic, ale přitom si brousí zuby na Renatu. Je to zamotaný, je to hysterický, má to být vtipný a svižný, ale je to špatně napsaný a ještě hůř natočený a je to…přece nový český „nezávislý“ film.
Je zajímavé kolik munice nabízí snímek Silný kafe všem potenciálním filmovým kritikům, povolaným i nepovolaným. Protože si nemyslím, že jsem „Kritik“ (na rozdíl od tvůrců snímku, kteří se nejspíš domnívají, že jsou „Filmaři“ a můžou tak do kin vypustit úplně cokoliv), pokusím se poukázat na základní slabá místa snímku a zkusím to udělat čistě, rychle a bez zbytečných pisálských efektů, ke kterým ovšem film hodně svádí.
Příběh filmu je děravější než pověstný chutný sýr (a vida, je to tu i přes mé předsevzetí). Osudy hrdinů postrádají smysluplnou linii, jsou to jen mechanicky pospojované epizodky. Často dochází k porušování základních dramatických jednot a logických časoprostorových souvislostí – postavy jsou chvíli tady, chvíli tam, chvíli na scéně, jindy bůhví kde čekají, než si na ně scenárista opět vzpomene.
Charaktery postav jsou nekonzistentní. Filmaři s nimi zachází bez jakéhokoliv řádu, nedělá jim problém měnit v mžiku jejich charaktery, motivace. Divák těžko pochopí, co se vlastně mezi nimi odehrává, nemůže se s nimi ztotožnit, marně hledá náznak dramatu. (Proč končí nakonec neslavně vztah Renaty a Davida? Co se skrývá za nenápadným projevem Ládi? A čím okouzlí Renatu? Proč spolu vlastně jsou Maya a Tomislav? K čemu vlastně jsou dva krátké výstupy rodičovské dvojice, kromě toho, aby distributor filmu mohl zvýraznit v kolonce „hrají“ jména Maciuchová a Lábus? A co na to Jan Tleskač?)
Příběhu vůbec neprospívá záplava dialogů. Film je tak „ukecaný“, že pro jedince se sklonem k migréně může být dokonce fyzicky nesnesitelný. A přitom by se ve výsledku našly scény, které mohly být opravdu vtipné a hlášky, které by se mohly stát kultovními, kdyby ovšem nebyly ztracené mezi vlnami dalších a dalších zbytečných slov. To by ovšem od tvůrců vyžadovalo poctivou dramaturgickou práci za stolem a poctivou režisérskou práci na place a ve střižně. Veškeré scény s herci vypadají na plátně jako improvizace bez jakéhokoliv režisérského vedení. Chudáci zúčastnění herci dostali na nohy olověné koule v podobě nejasných, krajně hysterických a nesympatických postav a co teď s tím. (Nejlépe na mě působili Martin Hofmann a Žán Loose, ostatní podstatně hůř, zvlášť postavy Markéty Coufalové a Ladislava Hampla to bylo čiré neštěstí, ale vinu za to nelze rozhodně svalovat pouze na jejich představitele.)
Vrcholem autorské svévole je aspoň pro mne závěr filmu, kdy jediná vcelku životaschopná a vtipná postava (David) dopadne nepochopitelně špatně, zatímco ostatní, kteří snad vypadli z panoptika trapnosti a scenáristových nočních můr, slaví triumf.
Podle mně dostupných informací neprobíhalo natáčení filmu zrovna harmonicky a soustředěně (Na různé fáze natáčení byli najímáni různí studenti FAMU, zatímco si režisér Gunnarsson někde nejspíš dával dvacet) Producent snímku situaci popisuje značně eufemisticky: „Měli jsme několik zvukařů, asistentů kamery, kdo měl zrovna čas přišel pomoct.“ Podle toho, jak snímek vypadá, bude režisérův přístup asi nejlépe vystihovat tato jeho sentence: „Byly prázdniny, sluníčko, voda…jako na výletě.“ Bezhlavé natáčení na tři kamery miniDV, omezené pouze přísunem elektrické a lidské energie vyprodukovalo 150 hodin hrubého materiálu. Střihači opravdu není co závidět.
Film se pyšní kvalitním řízným soundtrackem a doufá, že to bude jeden z taháků na mladé diváky. Písničky mladých českých kapel jako Southpaw či Roe-Deer atd. jsou sice dobře poslouchatelné, ale jejich koexistence s obrazem na plátně je mechanická a neinvenční. O dokonalém propojení obraz-hudba a la Tarantino si mohou nechat tvůrci Silnýho kafe jenom zdát.
