Nejmedializovanější kniha dneška Šifra Mistra Leonarda (The Da Vinci Code) se dočkala filmového zpracování, které je sice dějově věrné, ale najít v něm nějaké emoce je těžší, než pátrat po svatém Grálu samotném.

Šifra Mistra Leonarda Dana Browna není bůh ví jak skvěle, nebo dokonce objevně napsaný příběh. Jeho přednost spočívá v čtivosti a v lákavém tématu spiknutí a zákulisního boje mocných sekt. Text má i nepřehlédnutelnou kinetickou, či přímo filmovou jiskru. Scénárista Akiva Goldsman a režisér Ron Howard se bohužel rozhodli Šifru Mistra Leonarda adaptovat jako těžkotonážní ilustrovanou církevní sci-fi, která akcentuje digitální vysvětlovací záběry před vývojem nebo interakci charakterů. Látku pro dospělé sdělují filmovým jazykem vhodným pro dvanáctileté děti a je otázkou, zda ty o ni budou mít zájem. Film se však spíše i díky jednotné celosvětové premiéře stane módní událostí nejbližšího týdne, a pak uvolní místo živějším letním hitům.

Americký profesor přes náboženskou symboliku Robert Langdon (Tom Hanks) právě dává na Americké univerzitě v Paříži přednášku, když v nedalekém Louvru okápěný albínský mnich Silas (expresivní Paul Bettany) vraždí kurátora Jacquesa Sauniera (Jean-Pierre Marielle). Langdon, Saunierův známý, je rychle přivolán na místo. Už tu na něj čeká agent DCPJ (obdoba FBI, jak neopomene poznamenat polopatický dialog) Bezu Fache (Jean Reno). Místo činu připomíná obětiště, podlaha je pokryta šiframi. Do obrazu přichází Sophie Neveu (Audrey Tautouová), mistryně šifer a Saunierova vnučka. Varuje Langdona, že Fache ho chce obvinit ze Saunierovy vraždy. Fache totiž patří k řádu Opus Dei, které chrání klasický výklad bible. Saunier naopak stál v čele tajného řádu Převorství sionské, jež střeží tajemství stavící římskokatolickou církev na hlavu. Členem Převorství měl být i Leonardo da Vinci, v jehož malbách se také skrývá podstatná část řešení prastarého tajemství.

Pomocí lsti se Langdonovi s Neveuovou podaří z Louvru uniknout. S tajemným klíčem od Sauniera se následně pustí do nebezpečného pátrání. Příběh je uzamčený do 24 hodin, střídá velkoměsto a venkov, Francii i Anglii. Howard však sleduje děj knihy až příliš otrocky a režijně jakoby nejistě. Zbytečnými flashbacky vysvětluje každou kličku, každé uvažování barví digitálními kompozicemi a každou vzpomínku konkretizuje obrazovou ilustrací. Ani ve 150 minutové délce potom nezbývá čas na nějakou interakci hlavních charakterů. Howard si nevšímá ani případných sympatií, ani slabších chvilek, nebo únavy a nakonec zbavil Šifru téměř veškerého humoru. Libuje si naopak v pochmurně vážných tónech těhotných pompou. Ze všech stran se na nás řítí honosná architektura a vzácná umělecká díla. Košatá partitura Hanse Zimmera prostupuje každou vteřinu díla s neúnavnou doslovností.

Záchrana přichází asi po hodině nudného dešifrování, kdy Langdon požádá o radu váženého přítele Teabinga. Ian McKellen jej podává s neskrývanou potěchou pro vrtochy a titěrné libůstky starého muže. McKellen je světlem Šifry, mužem schopným vdechnout postavě život i na pár centimetrech plátna. Podává Teabinga přesně tak, jak měl být vyprávěn celý film – s nadhledem a schopností pobavit i vlastní slabostí. Ústřední dvojice naopak působí poněkud uťáple. Howardovi se sice podařilo zbavit Hankse manýry zaraženého herectví, jinak je ale Langdon seriózní muž bez chuti a zápachu. Audrey Tautou se potýká se Sophií ještě o chlup zoufaleji, bez odvahy k sex-appealu a bez možnosti vytvořit Langdonovi solidní protiváhu. Ostatní herci se pohybují v ikonických šablonách, Jean Reno navíc s očividným poznáním, že už hrál v lepším církevním thrilleru.

V převážně nočních obrazech kameramana Salvatora Totina převládají čisté tóny, flashbacky symbolizuje rozzrněný filtr a kontrastní běloba. Figury jsou snímány v detailech, tvůrci se pokoušejí potvrdit strhující tempo a vpasovat diváka doprostřed plátna. Problém je, že strhující tempo se v projektu Šifry Mistra Leonarda konalo – do jisté míry překvapivě – naposledy v knize.