Ctihodná, právě ovdovělá dáma z nejvyšších kruhů anglické společnosti lady Hendersonová (Judi Denchová) se v druhé půli třicátých let rozhodla provozovat divadlo, aby na stará kolena našla nějaké rozptýlení. Ku pomoci si přizvala zkušeného manažéra Viviana Van Damma (Bob Hoskins), s jehož pomocí stvořila slavnou zábavnou scénu Windmill. Nejprve zaujala nepřetržitým provozem hudebních výstupů, později našla východisko z ochabujícího diváckého zájmu v revuálních produkcích se sošně rozestavěnými nahotinkami.
Přísný cenzorský dozor, ztělesněný lordem-komořím (Christopher Guest), samozřejmě jakékoli obnažení vylučuje, avšak tvrdohlavá majitelka zná kdekoho ze společenské smetánky a vymůže si výjimku. Argumentuje: jestliže v muzeích a galeriích můžeme obdivovat nahé postavy vytesané či vymalované, proč by to nešlo v divadle? A dospějí ke kompromisu: i na scéně lze jako „umělecké repliky“ spatřit lidské figury bez odění, avšak s bezvýhradnou podmínkou, že se nesmějí pohybovat. A vskutku je vídáme ve zdobných rámech umně nasvícené, ve figurálních kompozicích odkazujících na slavná výtvarná díla, jak pointují hudební vystoupení.
Žertovný a rozmarný duch vyprávění se láme v okamžiku, kdy vypukne druhá světová válka, dokonce dojde k melodramaticky podkreslené tragédii. Windmill jako jediná divadelní scéna zůstane v provozu i během náletů na Londýn (je v podzemí, takže funguje jako svého druhu bunkr). Vládní představitelé stále usilují to, co se nepodařilo ani Hitlerovi – chtějí z úřední moci provoz zastavit. V tomto heroickém období, kdy i na jeviště proniká hlomozivé vlastenčení a hlediště obsazují vojáci odcházející do války, má pohled na půvabné dívky mimořádný význam. Jak říká lady Hendersonová, mnozí mladíci spatří až zde poprvé v životě nahé ženské tělo. Vzpomíná přitom na svého syna, která zahynul v první světové válce, aniž takovou příležitost dostal...
Film Show začíná režíroval Stephen Frears jako zjevně únikovou záležitost, bez obvyklého sociálního rozkreslení, tak příznačného pro většinu jeho děl (viz Špínu Londýna, Maringotku či Nezvaného). V nich se zabýval nejspodnějšími vrstvami společnosti. Tentokrát upřednostnil pečlivou dobovou drobnokresbu, bez zřetelnějšího vhledu ulpívající na aristokratické honosnosti i divadelnickém zákulisí (scénář Martina Shermana, jenž se inspiroval vzpomínkami Van Damma, nic jiného ani neumožňoval). Podíl na konečném neslaném-nemastném výsledku má zajisté i Bob Hoskins, v jehož produkční firmě snímek vznikl.
A tak můžeme obdivovat nejrůznější róby, účesy, přepychová auta i pouliční provoz; i ukázky jednotlivých představení vycházejí z podrobné znalosti. Frears věrohodně postihl úroveň hereckého ansámblu: děvčata mírně zakulacená, s pohyby spíše ochotnickými, ještě nemají nic společného s technickou dokonalostí hollywoodských muzikálů. Tanečky dívek jsou spíše neobratné, ale o to živoucnější. Hudba, kterou složil George Fenton, svým dobových charakterem vhodně dokresluje dění na jevišti a přináší tehdejší oblíbené rytmy.
Nejvíce přitažlivosti lze objevit v duchaplných rozmluvách, které jiskří v durdivých hádkách i spikleneckých důvěrnostech. Hendersonová a Van Damm se věčně škorpí, současně ovšem vzájemně přitahováni. Obě silné a neústupné osobnosti se respektují, dokonce snad zamžikne i milostné okouzlení. V jejich vášnivých sporech se přitom stírají i příznaky rozdílného sociálního zakotvení. To je pak zřetelné zejména v rozmluvách duchem stále mladé dámy s upjatými úředníky, které šokuje svou (pro ně frivolní) mluvou. Když například lord-komoří v rozpacích a s oklikami hovoří o tom, co vše lze vidět na nahém ženském těle, paní Hendersonová vše nazývá otevřeně a bezmála jazykem ulice.
Judi Denchová vtiskla staré lady žertovnou polohu výřečné, podnikavé, místy až jízlivé, avšak upřímné ženské (co na srdci, to na jazyku). Pro mnohé možná výstřední. Neváhá vzlétnout letadlem, úspěšně řeční na protestním shromáždění. Ráda a s nejčistšími úmysly by manipulovala svými bližními s cílem jim pomoci, i když o skutečném životě nemá ani potuchu, ani jí s oblibou vyčítá Van Damm. Hoskins jej pojednal s menší rozšafností, propůjčil mu však mimořádnou zarputilost při prosazování nápadů a představy. Z jeho židovském původu jistě prýští hodně nepoddajnosti a výbušnosti, i když postřehneme i dojímavé okamžiky. Třeba když sedí skleslý a bez hnutí po zprávách, že nacisté v jeho rodném Holandsku deportují židy, nepochybně i jeho příbuzné.
Kameraman Andrew Dunn se snažil nastolit autentické světelné podmínky, ale vyhýbá se vyumělkovanému šerosvitu i umným kompozičním sestavám. Proto se z postav snímaných v protisvětle někdy stávají siluety, proto zdůrazňuje hnědavou setmělost mnohých interiérů. Naopak v scénách výrazně osvětlených, sluncem či jevištními reflektory, můžeme obdivovat syté, nelomené barvy, připomínající dávné technicolorové odstíny.
Show začíná nezastírá idylizaci, nerozpakuje se využít klišé v motivech i charakterech postav. Počíná si však přitom nadmíru obratně. Frearůsv komorní průhled do divadelního podnikání v předválečné i válečné Anglii zůstává uzavřen do mikrosvěta zvaného Windmill.
