Provokativní dospělá komedie Shortbus Johna Camerona Mitchella je něco mezi Linklaterovým Sním či bdím? a Winterbottomovým 9 Songs.

Shortbus je sex. Otevřený a dobře osvětlený, zbavený erotického napětí, nikoli ale vynalézavé rafinovanosti a umělecké choreografie. Jde o jeden z nejexplicitnějších snímků, jaké asi kdy v normálním kině uvidíme. Představuji si, že tvůrci legendárníhoo Deepthroatu se při sledování Shortbus jenom pobaveně usmívají… třicet let po jejich eskapádách je v kinech film, jaký jim tehdejší klima zrealizovat nedovolilo. Ale sexuální revoluce je jednoduše dávno pryč. Sex se v Mitchellově podání stává tím nejzákladnějším lidským motorem, tou nejběžnější činností.

Ve strhujícím intru přelétáváme nad stylizovaným, 3D animovaným Manhattanem a shlížíme do života našich hrdinů. Respektive sledujeme jejich sexuální praktiky. James (Paul Dawson) převrací na hlavu slavnou masturbační epizodu z Jirousovy knihy „Než vodopády spadnou“, Sofia (Sook-Yin Lee) a Rob (Raphael Barker) zvládnou během svižně střižené minuty tři svazky Kamasutry a Severin (Lindsay Beamish) zmrská svého otroka tak, až nahlédne zcela novou perspektivu Pollockových obrazů.

Přes vzrušující soulože nezažila sexuoložka Sofia nikdy orgasmus a teď nastal čas to změnit. Na seanci jí přijde James se svým milencem Jamiem (PJ DeBoy), kteří se snaží zabránit krizi svého vztahu. Díky drobnému incidentu se Sofia s kluky sblíží a oni jí pozvou do soukromého klubu Shortbus. Scházejí se tu nejbizarnější newyorské existence a užívají si nevázaných sexuálních radovánek. Sofia se k nim nepřipojí, ale raději pozoruje. Seznámí se tu se Severin, v níž objeví vyprahlou bytost. Severin se pokouší Sofii s palčivým problémem pomoct, ale místo toho jí v nehorázně vtipné scéně spíš zahanbí. James a Jamie na párty najdou mladého Cetha (Jay Brannan) a doufají, že společný milenec znovu nastartuje jejich vztah. Ceth nejprve na pohovce zažije nevšední setkání s bývalým starostou New Yorku, a potom s Jamiem a Jamesem předvede famózní trojku, během níž dojde i na unikátní zpěv americké hymny.

Problém Shortbusu je v dynamice snímku. Úvod je odvážný, bezstarostný a po všech stránkách anarchistický. Později ale Mitchell nedokáže tempo gradovat. Od uhozenosti naopak po půlhodině začíná ustupovat ke konvenčnější látce. Nechává figury řešit jejich problémy, a v těchto chvílích připomíná Shortbus jenom trošku peprnější konverzačku. V pozdějším stádiu se pak dočkáme ještě o něco zběsilejší, dramatičtější variace na úvodní koláž, jež vzdáleně připomíná finále Aronofského Rekviem za sen. Do konce Shortbus bohužel stále nějaký čas zbývá.

Herce se Mitchellovi podařilo přesvědčit k masivní nahotě. Ta je tu ale podávána bez větších erotických ambicí a herci dokáží upoutat pozornost i svým uměním. Zaujme především PJ DeBoy jako Jamesův oddaný Jamie. Jeho touha má tolik odstínů, jako discokoule sklíček. Sook-Yin Lee je v hlavní roli obstojná, i když ve společných scénách ji zastiňuje plastičtější Severin Lindsay Beamishové, stejně jako Justin Bond v roli šéfa Shortbusu.

Shortbus zaslouží pozornost i kvůli výtvarné stránce. Přízračné animace města jsou dílem Johna Baira, který Mitchellovi pomáhal už na jeho režijním debutu Hedwig a Angry Inch. Rozmanité interiéry Shortbusu dělají z klubu město pro sebe sama. Kameraman Frank G. DeMarco dává lokacím pocit nevtíravého glamouru. Častá ruční kamera vtahuje diváka doprostřed děje. Původní hudbu složili Yo La Tengo.