Český filmový režisér - a příležitostný herec - František Vláčil (1924–1999) patří k nejuctívanějším osobnostem naší novodobé kinematografie, ostatně jeho Markéta Lazarová byla odhlasována za nejlepší domácí film všech dob. V roce 1997 jej začal navštěvovat Tomáš Hejtmánek, jenže dříve, než z dlouhých (a zvukově zaznamenaných) rozhovorů mohla vykrystalizovat filmová podoba, Vláčil zemřel. Teprve o několik let později vysněný projekt oprašuje a dokončuje. Vláčilovu roli obsadil Jiřím Kodetem, jemuž do úst vkládá i Mistrovy (nepochybně autentické) výroky. Jiří Kodet, většinou zarostlý, jen nehnutě sedící a pokuřující, dobře postihl Vláčilovu dikci, jeho vstřícnost i umanutost (i po letech láteří na spolupráci s kameramanem Markéty Lazarové, kterého ovšem přímo nejmenuje - je to Bedřich Baťka), s přerývaně frázovanou mluvou vplouvá do Vláčilových různě se již hroutících myšlenkových obzorů.
Kodetův fyzicky zdevastovaný režisér, tu hledající poslední kapku rumu, tu srkající z hrnku stydnoucí polévku, vlastně vyslovuje svou závěť, účtuje se svou minulostí i nadějemi. Rozmluvy s režisérem prokládají výpravy na místa, kde Vláčil své filmy natáčel. Po zpravidla zachmuřených přírodních interiérech, ať již určených rozsochatými stromy, mlžinatou ledovou puštinou či torzem tvrze (Markéta Lazarová), písčitým mořským břehem (Údolí včel) či zdevastovanou budovou (Adelheid), se promenádují představitelé příslušných děl (Kačer, Černá, Palúch, Velecký), zaznívají úryvky zvukové stopy, provázející tam se odehrávající dění. Sekvence zasazená do zasněžených jehličnatých lesů, kudy se prodírají saně tažené koníkem, pak evokuje pozapomenuté středometrážní poetické vyprávění Pověst o stříbrné jedli.
Je zajímavé, že Hejtmánek oslovil dva kameramany – Diviše Marka pro natáčení interiérů a Jaromíra Kačera pro práci v přírodě. Oba odvedli profesně bezvadné záběry, zpravidla nořené do polostínu a setmění, s častým siluetovým zpodobněním postav či věkovitých stromů na světlejším pozadí (ať již jsou to okna či nebe). Zatímco statické, do zátiší komponované bytové sekvence zůdrazňují jakoby staromládeneckou vyprázdněnost, v exteriérech převažují důstojně pozvolné jízdy, zachycující nejen sychravé, podmračené počasí, deštivé i mrazivé, ale také zdevastované zbytky staveb. Převažuje černobílý materiál, dva záběry jsou pořízeny na barvu, která se snaží dosáhnout téhož výrazového rozměru. Hudební doprovod Martina Smolky zapojuje klavír a smyčce do kvílivých sestav, které diváckou pozornost stěží podpoří.
Jak tento ambiciozní projekt, který by rád oživil podmanivou obrazovost (nejen) Vláčilových filmů ze šedesátých let, dopadl? Chápu, že Hejtmánek se chtěl přiblížit Vláčilovu meditativnímu pojetí vizuální roviny, přímo cítíme, jak napodobuje robustní, zemitý styl Markéty Lazarové nebo Údolí včel. Jenže umně stvořené obrazy postrádají vláčilovskou oduševnělost, jsou koncipovány i skládány mechanicky, jen vnějškově napodobují velký vzor, aniž by postihly jeho uhrančivost. Neřetězí se v ohromující katarzní monumenty, naopak svou vyumělkovanou monotónností prohlubují významovou plochost, povrchnost a nudu. Výsledkem je odrazující monolit, který stěží přesvědčí i uměnímilovné diváky, aby se pravidelně vraceli do kin - je to též přeumělkovaný samoúčel, jakým byl v obrazovém pojetí podobně strukturovaný snímek Sen od režiséra Miloše J. Kohouta, uvedený do kin loni. Na Hejtmánkově filmu navíc spolupracovala i Česká televize (poskytla laboratorní služby), avšak stěží si dovedu představit, co z tohoto filmu, zahaleného do soumračných kompozicí za pomyslnou hranicí stínu, zůstane při případném uvedení na obrazovce.
