Otřesné případy tzv. orlických vražd (v Orlické přehradě byly nalezeny oběti uzavřené v sudech nebo zabalené v pletivu) patří k nejznámějším průvodním jevům počáteční fáze hromadné privatizace. Vidina snadného zbohatnutí provázela v tomto případu ruku v ruce mravní úpadek, a posléze násilné odstraňování každého, kdo jakýmkoli způsobem překážel - ať to bylo v podnikání nebo v rodině.
Režisér Jiří Svoboda (v poslední době natočil dokument Spartakiádní vrah a drama Udělení milosti se odkládá) se v svých nejzdařilejších filmech zabýval zlem v jeho proměnlivých podobách. Zkoumal jeho přitažlivost, všednost i nejednoznačnost. Sametoví vrazi netvoří výjimku. Po mnoha letech příprav i odkladů film vznikl v produkci ostravského studia České televize (na obrazovkách bude uvedena rozšířená dvojdílná verze).
Svoboda vychází z autentického případu, ale jednotlivým postavám změnil jména a je nasnadě, že ani v zobrazení příslušných událostí se necítil být vázán přesnou rekonstrukcí. Více jej zajímal zevšeobecňující mechanismus zločinu tohoto typu. Tak musíme pohlížet na trojici kamarádů, které víc než přátelství spojila ziskuchtivost a přelud snadného zbohatnutí ve vlně divoké privatizace první půle 90. let. Ti tři se liší svým původem, zájmy i osobnostními dispozicemi, avšak všichni více či méně přijímají zločin jako jeden z možných komunikačních postupů. To nutně zplošťuje jejich duchovní obzor a nakonec se jim to stane osudným.
Karel (Michal Dlouhý) pracoval ve speciální policejní jednotce a navíc si přivydělával jako vyhazovač. Ještě výrazněji (bez jakéhokoli zlehčení) je modelován bohorovně bezstarostný zabiják Ludvík (Jan Dolanský), jenž neprozrazuje ani na okamžik nějaký psychopatický podtext. Odklízení lidí na onen svět začal vnímat jako snadné řešení jakýchkoli potíží i jako výnosnou obchodní činnost. Je kdykoli připraven se takto postarat o svého bližního, aniž by přitom ztrácel smysl pro humor (příznačné je jeho žertování na téma to jsem ale čtverák). Plně uvěříme i jeho smyslu pro rodinnou soudržnost - scéna zatčení, kdy láskyplně drží v náručí malé děcko, patří k nejpůsobivějším.
Slabošský Láďa (Dušan Urban) celou partu zastřešuje jako důvěryhodný podnikatel, ve srovnání se svými kresebně sytějšími kolegy ale zůstává jakoby v jejich stínu. Tam se ostatně nacházejí ostatní vedlejší figury – budoucí oběti nebo spolupachatelé (hrají je Alice Veselá, Jan Vondráček, Richard Krajčo, Lucie Benešová...). Ti všichni se věrohodně včleňují do krvavého příběhu o nabobtnalých lidských slabostech, závisti a nenávisti, přímo vybízejících k násilnému řešení. O to překvapivější je jakoby unavený a politickou nevůlí vyčerpaný vyšetřovatel Charvát, jemuž Petr Motloch vtiskl i buldočí zarytost, s níž se noří do tajů spletitého případu. Bezmála reportážní dynamika první poloviny příběhu, kdy se seznamujeme s aktéry i zápletkami, strhává okázalostí a vervou, s nimiž se gauneři věnují svému „podnikání“. Teče šampaňské, vládne život na módní úrovni, včetně svatby v kostele. Ale pod tímto blýskavým pozlátkem již pulsuje prohlubující se zvrácenost lidských povah.
Tempo vyprávění se poznenáhlu zpomaluje, až vklouzne do tklivého melodramatu. Tato „idyla“ až rušivě exploduje v dlouhé závěrečné sekvenci, kdy ochrnutý Karel váhá, zda se vzdá policii. S přibývajícím tokem událostí bohužel zaniká i prvotní nejednoznačnost charakterizací. Prosazuje se jednorozměrné, někdy až nechtěně groteskní zveličení (viz třeba plány na zavraždění nepohodlného manžela). Karlovo tklivé loučení s milující ženou pak už přesahuje meze únosnosti, stejně jako bizarní provozovatelka sado-maso salónu. Odkazy na kontakty zločineckých struktur s politickými kruhy jsou plakátovitě křečovité, takže jim sotva lze přisoudit přiměřenou závažnost. Vytrácí se mrazivá věrohodnost replik, která zpočátku balancovala až na pomezí morbidní nadsázky.
Kameraman Martin Šácha film opatřil potemnělými, převážně nočními záběry a střídmá minimalistická hudba Jiřího Chlumeckého občas znepokojivě vibrujícími kovově znějícími tóny.
Jiří Svoboda opět osvědčil nepochybný řemeslný um. Jeho autorský zájem o negativní dopad rozvolněného společenského klimatu vydal chutnější plod než leckteré jiné ambicióznější pokusy. Přesto zde schází onen nelítostný, přitom však sarkastický vhled do zákulisí, jaký před desetiletími provázel zejména italské průhledy do světa společensky podbarveného zločinu (například Podivné vyšetřování, Ctihodné mrtvoly, Todo modo aj.).
