V roce 1980 uprchl z léčebny masový vrah Fjodor (Stas Šmeljev). Pro jeho vášeň se mu říkalo Řezník z Odincova. Dlouhé čtyři roky pak trvalo, než jeho řádění skončilo. Popravil tehdy v lesích pionýrskou vedoucí a jejího kluka – a potom spáchal sebevraždu. Sledoval ho při tom jeden z chlapců v modré košili a červeném šátku… O dlouhých čtyřiadvacet let později se na místě krvavého mordu koná velkolepá televizní reality show. Jmenuje se „Pionýrský tábor“ a deset mladých lidí se v ní utkává o milion rublů. Pět dívek a pět kluků a s nimi populární moderátorka Ališa (Anfisa Čechova) a producent Kiril (Aleksandr Makagon) tráví několik dní daleko od civilizace. Kdo vydrží, stává se vítězem. Krátce po zahájení pořadu se však televizní vysílání nečekaně přerušilo a po prvním vyřazování soutěžících následovala první smrt. Na zdech se poprvé objevuje nápis S.S.D. (Smrt sovětským dětem). Poprvé, ale ne naposledy. Pravidla hry se naráz změnila: vyhraje ten, kdo přežije.
Čtvrtý režijní počin Vadima Šmeljeva S.S.D. – Spojení nenavázáno je ukázkou ruského vlasteneckého nadšení. Motto tvůrců jako by znělo „Co zvládne cizina, zvládneme my také – a lépe.“ Českou kinematografii potkalo něco podobného na začátku devadesátých let, výsledkem bylo Slunce, seno, erotika (1991) či Nahota na prodej (1993). S.S.D. je jejich hororovou obdobou. Šmeljev zvolil subžánr zvaný vyvražďovačka, finančně nejméně náročný a abnormálně oblíbený (jen za poslední rok se v tuzemských kinech objevily tři příspěvky – Hranice smrti, Saw 5 a Oni – a další – Pátek třináctého a Krvavý Valentýn – jsou za dveřmi). Šmeljev ale není natolik zručným režisérem, aby se západním vzorům vyrovnal, nebo aspoň přiblížil. A přitom dynamické intro ze sovětských časů nasvědčovalo o opaku. Tady lze ještě pochválit práci se světlem, či spíše s tmou, kdy mnohé zůstává divákovu zraku moudře ukryto. Pak ale přichází čas mluvení a veškerá očekávání jsou zmrazena k bodu nula. Film pohříchu není ani nechtěně směšný, jak se to „podařilo“ německo-českému Bazénu (2001).
Šmeljev zvolil klasickou premisu, podle níž parta mladých sexy lidí zamíří do divočiny, aby tu prověřila svou schopnost přežít. Karty jsou rozdány jednoznačně: Jegor (Ivan Nikolajev) vede silácké řeči, obrýlený Paša (Artiom Mazunov) se krčí v koutě, zatímco Aleks (Stanislav Erdlej) si hraje na rozervaného vampíra a Saša (Dmitrij Kubasov) se jeví nenápadně a zakřiknutě. Naopak dívčí polovina party (Anfisa Čechova, Karina Mindrovskaja…) má za úkol zavlnit poprsím a o chvilku později být rozporcována.
Nenápaditou sérii úmrtí prostupují promluvy policistů vyšetřujících vraždy, které se dosud nestaly, ale zjevně před nimi není úniku. Ani tak průhledný trik s oddalováním krvavého vrcholu však neposílil napětí. Prudký obrat nastává až v poslední půlhodině, kdy je odhalena totožnost zabijáka a s dosud vysokým počtem přeživších je třeba učinit něco razantního. Publikum se probouzí z letargie, čeká je obtížný úkol usledovat, kdo s kým, proč, co z toho. A úplně na konci si obecenstvo může zkusit odpovědět na dvě otázky: jestli to celé dávalo smysl a zda vznikne „povinné“ pokračování.
S.S.D. – Spojení nenavázáno nemá čím uchvátit. Sterilní zpracování stokrát viděné historky neoživí ani téma reality show (mnohem nápaditěji bylo podáno ve Smrti on-line), ani letmé odkazy na městské legendy typu „černá sanitka“. Šmeljev se pokusil zabojovat se strukturou snad všech amerických slasherů, stal se ale jenom cimrmanovským průkopníkem slepých uliček.
