Jak byste charakterizovala postavu Jany, kterou ve filmu hrajete?
Hned na začátku, úplně jako první jsem si přečetla Vieweghovu knihu. To je vždycky ohromný, když si člověk může přečíst víc materiálu, aby se k postavě dostal. A tam je odstavec, ve kterém pan Viewegh píše zhruba tohle: „Milé dámy, určitě víte, co jsou to traumata dětství. V parku vás v deseti letech porazí rozdováděný dobrman a vy se pak celý život bojíte VŠECH psů. V mládí vám dávají na kašel med a cibuli a vy pak celý život nejíte VŮBEC NIC, v čem je cibule. Moje máma má podobné trauma: v mládí chodila se dvěma Čechy a od té doby Čechy nesnáší. VŠECHNY.“ A právě tuhle figuru, která nesnáší všechny Čechy, hraju já. (smích)
Vy osobně jste českými muži někdy opovrhovala?
Je to zvláštní, ale můj druhý manžel byl Ital, takže někde podvědomě jsem taky chtěla vyklouznout z toho českého rybníka – ale to se psal rok 1986, takže v té době to mělo ještě jinou příchuť. Ale jinak je fakt, že se mi vždycky líbili černí chlapi, kteří mají jižní krev.
Jana ovšem kromě českých mužů nesnáší i české vlaky a igelitky. I v tomhle se s ní shodujete?
S českými vlaky žádný problém nemám, protože dráhou nejezdím, a na igelitky nedám dopustit, protože bez nich bych nenakoupila. (smích)
Co pro Vás tedy bylo na ztvárnění Jany nejtěžší?
Uvěřit tomu, že jsem pro cizince neodolatelná. (smích)
Mezi režiséry jste pověstná svojí dokonalou přípravou. Údajně máte scénář popsaný neuvěřitelnou spoustou poznámek. Co na nich je?
To souvisí s tou Vaší první otázkou. Zkouším vyhrabat, odkud se dá, všechno, co by mi pomohlo tu postavu pochopit. Najít způsob jejího myšlení. Někdy dlouhé dny sedím s režisérem a píšu si i zdánlivé maličkosti, které pak doma promýšlím, jindy si vypisuju z literatury a hledám podobný charakter postavy, v divadle otravuju dramaturgy… Vždycky se totiž najde něco, čeho se můžu chytit a co si přitáhnu do sebe.Víte, všechno je to dáno nejistotou, kterou v sobě na začátku mám a kterou potřebuju odbourat. A odbourat se mi to daří jedině, když mám nabráno – ber kde ber. Teprve pak se mi v postavě dýchá volně.
Který moment natáčení považujete za nejobtížnější?
Nejtěžší pro mě byl ateliér, protože tam jsem měla všechny své klíčové scény. Třeba dámský dýchánek, kdy se namažu se svou dcerou a její kamarádkou a lehce ovíněné pomlouváme mužské plemeno. Optimální polohu téhle scény jsme hledali s Filipem Renčem dlouho. Doufám, že jsme jí našli a že se povedla.
Který moment natáčení Vám naopak udělal největší radost?
Samozřejmě, že největší radost mi udělal týden na Kanárských ostrovech. Svým způsobem z toho překrásnýho pracovního výletu žiju dodnes. To byl prostě bonus, jackpot, který u filmu hned tak nevyhrajete. Tady bylo mínus dva a my za čtyři a půl hodiny přiletěli do třiatřicetistupňového léta. Paráda.
Podle mě je postava Jany zatím Vaší největší filmovou rolí. Svazovala Vás díky tomu zodpovědnost nebo snad tréma během natáčení?
Ani ne. Vidíte, teprve díky Vaší otázce si uvědomuju, že máte vlastně pravdu. Sakra, to je dobře, že jsem si to neuvědomovala před natáčením, třeba by to se mnou něco nedobrýho udělalo.
Spala jste klidně před prvním natáčecím dnem?
Měla jsem kliku, že jsem mohla do postavy vklouznout pomalu – první scéna byla retrospektiva v nemocnici. Úplně první záběr jsem jenom šla po nemocniční chodbě a sledovala zřízence. Když se ozvalo „Stop!“, tak mě Filip objal a řekl: „No tak vidíš, už jsi odpaněná.“ (smích)
Čím Vás Filip Renč během příprav a natáčení filmu nejvíc překvapil?
On je kouzelně posedlej filmařinou a to mě baví. Na jeho vkus a na jeho připomínky se můžu spolehnout. Když místo prožitku „vyrábím“, dokáže být mimořádně nepříjemný, a naopak když to jde, umí být nádherně šťastnej.Pro jeho oči mě zkrátka baví hrát.
Už během zkoušek jste se velmi pochvalně vyjadřovala o svojí filmové dceři, debutantce Zuzaně Kanócz. V čem si myslíte, že je její největší síla?
Miluje jí kamera. To už se tak někdo narodí. Kamera umí přečíst všechny její myšlenky. Je to holka přístupná – nehraje si na svým písečku, ty očička vám hodí, aby se dobře hrálo i partnerovi a to je fajn.
Až film uvidíte hotový, co vám udělá největší radost?
Když se bude líbit mně i lidem. Když nebudeme horší než kniha, vím, že máme vyhráno, protože knížka je skvělá.