Od začátku to bylo velice srdečné a radostné. Ta radost byla o to větší, že jsem si uchoval hezkou vzpomínku na předešlá dobrodružství. Ale popravdě řečeno, skutečně jsme se nikdy nerozešli. To jediné, čeho jsem se trochu obával, bylo, zdali se nám podaří znovu nalézt humor z předešlých filmů. Ale protože jsme byli něco jako rodina se stejným typem humoru, tak již za 24 hodin jsem „zase vklouznul do starých bot“.
Jak proběhlo setkání mezi Reném a Françoisem, kterého hraje Thierry Lhermitte?
I když jsme o sobě v životě stále věděli, faktem je, že taková doba, která uběhla mezi oběma díly, se podepsala na tom, že toto shledání bylo velice zvláštní. Ba dokonce dojemné. Bylo to jako kdyby ubíhající čas dostal konkrétní podobu. Všechno bylo zároveň stejné i odlišné. O to více, že René se nezměnil. Ve vymýšlení svých fíglů a drobných, poněkud podezřelých fint je státe stejný a při tom si zachovává svou dobráckou tvář.
To věčné trvání prohnilých Vás nezneklidňuje? Prohnilí jednou, prohnilí navždy?
Prohnilí vždycky budou existovat. Neříkám, že bychom měli být rádi, že tomu tak je, ale lidskou přirozenost nelze změnit. A je to také otázka míry… Každopádně co se filmu týče, pak velkým úspěchem jeho postav je to, že jsou to podvodníčci. A také jde o to, že Claude Zidi i Simon Mickaël tíhli spíše ke komedii, než k realisticko-sociologickému kriminálnímu filmu… Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se tohoto tématu chopili Američané, tak by tento jev pojali z kritického nebo moralistního pohledu. Díky Bohu, že latinskému temperamentu vděčíme za to, že pouze my můžeme zpracovávat takovéto téma takovýmto způsobem.
Co podle Vás převažuje u Clauda Zidiho, s nímž jste natočil tři díly Prohnilých? Je více scenárista nebo režisér?
Člověk. Dlužno říci, že Claude je především záhadná bytost, kterou lze jen stěží popsat a analyzovat. Zároveň je také velice věrný a vždy je tu pro vás. A dále je to člověk, který má stejné vztahy ke každému nehledě na postavení dané osoby na společenském nebo profesním žebříčku. A pro mě to v lidských vztazích znamená tu nejdůležitější vlastnost. Mně se také líbí jeho „řemeslná zdatnost“, jeho vášeň pro věci a pečlivost, které se často snoubí se správnou dávkou humoru a smyslem pro legraci.
Shlédl jste oba předešlé díly Prohnilých, abyste jimi znovu nasákl?
Ne. Protože jsem byl zasazen do příběhu, který napsaly stejné osoby, tak to pro mě nebylo nutné. A pak, člověk do postavy vklouzne jako do šatů. Když jsem začínal ve filmu, velice jsem dbal na to dopřávat si různá potěšení, jako tomu bylo, když jsem byl v divadle s Jeanem Vilarem, kde jsem hrál jak Čechova, tak i Corneille, kde jsem přecházel od Molierova sluhy k Shakespearovu králi. Vždycky jsem si říkal, v rámci svých možností, že o totéž se budu pokoušet i ve filmu, že mi vždycky půjde o dodržování tohoto principu rozmanitosti a co nejširší škály. Bylo tomu tak v roce 1984, kdy jsem hrál jak koloniálního důstojníka ve filmu Pevnost Saganne (Fort Saganne, režie Alain Corneau), tak i Reného v prvním díle Prohnilých anebo v současnosti, kdy hraji Reného i roli ve filmu Un Honnete commercant (režie Philippe Blasband). Právě to mě baví.
Považoval jste toto třetí dobrodružství za riskantní?
Kdyby člověk necítil, že to má něco do sebe, tak by do toho „nešel“, jak se říká… Také jsem měl představu „pamětníka“, který přechází z generace na generaci. Novou postavu ve filmu hraje Lorant Deutsch. Protože mezi Françoisem a Julienem se do jisté míry objevují vztahy, které existovaly v prvním filmu mezi mnou a Thierrym: mladý policajt, který odhaluje všechny „skryté stránky“ profese, řemesla, daného prostředí a celého světa.
Hovořil jste o něm jako o nováčkovi, jak byste tuto osobu stručně popsal?
Lorant jednoduše překypuje energií. Je jako nabitá baterie. Je plný života a stálého nadšení, ale krom toho je to také skvělý herec. Po úspěchu, který již má a vzhledem k možnostem, které se pro něj otevírají, má Lorant dostatek inteligence, aby věděl, že je dobré poohlédnout se po divadle a tak si zahrál ve hře La Reine de beaute de leenane od Martina Mc Donagha, kterou upravil a režíroval Gildas Bourdet v Théâtre de l’Ouest Parisien. A to je více než chvályhodné. Samozřejmě všichni víme, že existuje celá řada těch, kteří se prosadili ve filmu, aniž by kdy hráli v divadle, ale já se domnívám, že divadlo vám přináší něco, co vás může nesmírně obohatit. A vše co obohacuje člověka, obohacuje i herce. „Jaký člověk, takový herec“, říkával Louis Jouvet.
