… říká herec a režisér Petr Forman (nar. 1964). Nejen o nabídkách z Národního divadla, ale také o novém českém filmu Kousek nebe, jsme si povídali v cele číslo 100 někdejší mladoboleslavské věznice.
Pane Formane, náš rozhovor nezačnu otázkou na film, který tady natáčíte. Zdejší produkce mi sdělila, že první dny natáčení patří jen Vám, prý máte někam namířeno, prozradíte kam?
S divadlem se chystáme na měsíční šňůru do Španělska a při zpáteční cestě pak pár dnů budeme hrát ve Francii.
Pojďme si povídat o filmu. V tomto právě natáčeném snímku hrajete jednu z hlavních postav. Kdo nebo co, bylo rozhodující faktorem hrát v tomto filmu?
Tchán.
Tchán, můžete to vysvětlit?
Scénář a námět k filmu napsal Jirka Stránský, a to je můj tchán. Ale samozřejmě rozhodnutí bylo na Petrovi (pozn. Petr Nikolaev, režisér filmu). Jirky přání bylo, abych se ve filmu objevil. Za to, že hraju jedno z hlavních postav, že to tak režisér rozhodl, jsem rád.
Ve filmu ztvárňujete postavu Bruna. Jak by jste se jako Bruno charakterizoval?
Je to určitě člověk, který má za sebou tu nejtvrdší životní zkušenost. Je odsouzenej na smrt, ale nakonec popravenej nebyl. Myslím, že krutost toho osudu té postavy je v tom, že ví, že je odsouzenej na smrt, ale na ten moment popravy musí čekat.
Musí být těžké vžít se do duševního rozpoložení takové postavy?
To máte pravdu. Je to specifický prožitek, o kterém můžete mít těžko nějakou představu, když se se smrtí nepotká tak blízko. Jelikož jsem se se smrtí tak natěsno nepotkal, je pro důležité co říkají ztvárnění mé postavy lidí, především pak Petr. Je těžké si takovou zkušenost představit.
Role Bruna je pro Vás po dlouhé době možností představit se na filmovém plátně. Čím to je, že se tak málo objevujete ve filmu?
Myslím, že to ovlivnilo několik okolností. Rozhodně bych neříkal, že je to nezájem režisérů o mou osobu. Je pravda, že jsem dlouho nic nedělal, ale zrovna v posledních měsících si na nedostatek práce stěžovat nemůžu. Shodou okolností se dokončují dva snímky. Ale asi největší „vinu“ na tom má divadlo. Dvakrát v poslední době jsem musel kvůli práci pro divadlo odmítnout větší role. V jednom případě mi to bylo I dost líto, ale nešlo kvůli časové náročnosti obou aktivit.
S bratrem jste si vloni vyzkoušeli také režii opery. V Národním divadle jste režírovali Krásku a zvíře. Splnil se Váš sen, režírovat v Národním?
Ono nejde ani tak o splnění, či nesplnění snu. Já bych hlavně chtěl říct, že to byl především strašně odvážný tah od panů Dvořáka a Nekvasila (pozn.: Daniel Dvořák - ředitel ND, Jiří Nekvasil - šéf opery ND).
V čem odvážný tah?
Že nám to nabídli. Aby jste si nemyslel, to nechodí tak, že přijde a řeknete: Já mám perfektní věc a chci jí hrát v Národním…, tak to opravdu nefunguje. Ale pánové z vedení Národního divadla nám dali tu nabídku. A taková nabídka se nedá odmítnout.
Takže téma Glassova díla přišla ze strany Národního divadla?
Ano. Myšlenka vznikla ještě ve Státní opeře, v době působení pánů Dvořáka a Nekvasila. Tehdy se tam zamýšlela inscenace tří titulů minimalistické hudby. Z toho se ve Státní opeře realizoval jen Pád domu Usherů. Pak odešli do Národního divadla a řekli nám, abych to udělali bez nich. To jsme nechtěli. Jejich to byl nápad. A tak došlo k realizaci Krásky a zvířete v historické budově Národního divadla.
Jak na Vás zapůsobil genius loci Národního divadla?
Bylo to něco nového, nejsme zvyklí dělat divadlo v klasických kamenných budovách. Většinou jsme s našimi představeními na cestách. Takže to byla obrovská zkušenost. Ale určitě to neznamená, že jsme teď náfuky, které si myslí, že už jinde než v „Národním“ divadlo dělat nebudou.
Kráska a zvíře se setkala s ohromným úspěchem u diváků. Čekal jste takový úspěch a těší Vás takový úspěch?
Nečekali jsme to, protože jsme věděli, že nás určitě nepodpoří kritika. A taky jsme si byli vědomí toho, že vstupuje na velmi tenký led. Byli jsme strašně rádi, když při klaněčkách tleskalo totálně vyprodaný Národní divadlo. Na těch lidech co se na tom podíleli bylo vidět, že to nezažívají často.
