Jaký je vlastně otec Hrubeš, kterého ve filmu hrajete?
Postava Hrubeše staršího je rozporuplná, jak už tatínci bývají: svého syna, kterého hraje Honza Budař, na jedné straně hluboce nesnáší. Na straně druhé – když kolem jeho syna začne frmol a on je schopen svému tátovi docela účinně pomoct, začne se o něj najednou velmi zajímat. Syn je totiž u toho, když se tatínkovi uleví v jeho nemoci, a tím otci nesmírně zaimponuje.
Jak už jste naznačil, otec Hrubeš je hypochondr. A taky soustavně tyranizuje svou ženu – ve filmu Ivu Janžurovou. Je vám na něm něco sympatické?
Ano, je to uzurpátor a je to i velký hypochondr, který si své zdravotní potíže tak dokonale vsugeruje, že je mu v jednu chvíli opravdu na umření. Ale je to i dojemná figura. Myslím, že muži jsou s přibývajícím věkem mnohem náchylnější k slzám než ženy – ženy vydrží víc, fyzické strasti ani rány osudu s nimi mnohdy nezamávají tak, jako se zdánlivě silným chlapem. No a otec Hrubeš je právě ten případ: na stará kolena se z něj stává plačtivá, sentimentální bačkora. Já jsem ho hrál rád i proto, že mou filmovou manželkou byla Iva Janžurová. My spolu vytváříme manželský pár už asi popáté a nemusíme si proto nic říkat – prostě nám to spolu hraje. I matka Hrubešová je žena citová, úzkostlivá a svým způsobem potrhlá – jak už ostatně lidé našem věku bývají. Myslím, že mírně potrhlý bude ostatně i celý tenhle film. A proto má šanci lidi zaujmout.
Otec Hrubeš svému synovi v podání Jana Budaře způsobí psychické trauma, protože po něm kdysi ve vzteku házel věcmi. Poté se sice zařekl, že s tím přestane, ale možnost souboje zůstala viset ve vzduchu. Byl jste i vy někdy v pokušení po svém synovi něco hodit?
Já to občas i udělal, ale on to vždycky chytil! Synové jsou tu myslím proto, aby po nich otcové občas něco hodili, protože tím roste jejich sportovní zdatnost. Ventilovat otcovský vztek tím, že po svém nezdárném dítěti něco mrsknu, je myslím v pořádku – pořád mnohem lepší, než svého potomka třískat. To už v pořádku není.
Jak je to ve vaší rodině aktuální? Myslím to vrhání předmětů po synech?
Prvnímu synovi je už šestadvacet, tam už je to samozřejmě dávno pasé. Tomu druhému táhne na čtrnáct. A ten je na nejlepší cestě, aby měl létajícími předměty brzy své bohaté zkušenosti. Ale upřímně řečeno, konflikty, které v určitém věku mezi syny a otci nevyhnutelně nastávají, považuji za nejkritičtější a možná i nejtěžší v životě obou.
Po Nudě v Brně hrajete i ve druhém filmu Vladimíra Morávka. Proč má pro vás smysl pracovat právě s tímhle režisérem?
Především proto, že je to vynikající režisér. Měl jsem možnost pozorovat jeho dráhu už od začátku, protože začínal u nás – a říkám vždycky u nás, protože Divadlo na provázku nikdy nepřestalo být mým divadlem. A jsem svědkem i toho, že jeho kruh se uzavírá tím, že tam dnes opět v práci pokračuje, protože se vrátil zpátky do Brna – a já myslím, že bylo načase. Další smysl vidím v tom, že je to nesmírně invenční člověk, který dokáže věci realizovat i tím, že si je sám napíše. A k tomu našel navíc i vynikajícího Honzu Budaře, se kterým oba společně dokáží dělat takové filmy jako Nuda v Brně nebo Hrubeš a Mareš. A do třetice, vážím si a oceňuji, že mi při práci dává relativně volnou ruku, že se na mě spoléhá a že spolu věci dotváříme – včetně scénáře, kde akceptoval i některé moje nápady. Tak ostatně vznikl i jeden z charakteristických rysů otce Hrubeše. Jeho nenávist k letadlům, která mu hřmějí nad hlavou.
Opravdu? Vy máte nějakou osobní zkušenost s napínavým bydlením u letiště?
Ano mám. Náš příbytek je naštěstí situován mimo hlavní tahy, takže nám v kredenci necinkají každou chvíli skleničky jako u Hrubešů. Přesto se pravidelně jednou do roka stane, že se ranvej opravuje a letadla na pár dní změní přistávací dráhy. V tomto kritickém čase telefonuji na dispečink a dotazuji se, zda oprava zdárně pokračuje a kdy už ten kravál proboha skončí. Je to spíš taková hra. Na dispečinku už o mně vědí a možná se i těší, jak si zase popovídáme. I já dobře vím, co mi asi řeknou, a že mi při nejlepší vůli nepomůžou. Přesto jim, čistě ze sportu, během toho kritického týdne párkrát zavolám. Jinak bych se z toho rambajzu nejspíš zbláznil.
Pojďme ještě k natáčení: Vladimír Morávek je známý tím, že je schopen natočit jednu scénu mnohem víckrát, než je obvyklé. Jak snášíte to, že vás nutí věc tolikrát zopakovat?
Vladimír je původem divadelní režisér, není to klasický filmař, a tak dělá věci po svém. Součástí jeho stylu třeba je, že natáčí třeba stejnou scénu z několika různých úhlů. To není nic zvláštního, cizí velkofilmy takhle vznikají běžně. Jenže oni na to mají šest kamer a my holt jen tu jednu. Na hercích pak je, aby to šestkrát zahráli. Mně to nevadí.
Máte nějakého kamaráda do deště?
Mám dva. A František Kocman, majitel obchodu s nábytkem a motoristický fanda, je doslova do vlhka a nepohody. S tímhle kamarádem totiž spolu vyrážíme nejradši na ryby nebo do lesa na houby. Mít se na koho spolehnout, o koho se opřít a naopak mu sám moct podat pomocnou ruku považuju v životě za velkou výhru..
Jaké je vaše krédo, vaše motto, ptá se ve filmu Hrubeše mladšího redaktorka v podání Pavly Tomicové. Tak tedy na závěr: Jaké je vaše krédo, vaše motto?
Všechno naplno.
