Jak se stane, že skladatel duchovní hudby najednou píše hudbu k filmu?
Je to jednoduché. Oslovil mě Jirka Strach a tuto práci mi nabídl. Jirka moji hudbu znal už dříve, než jsem poznal já jeho osobně. Mohu snad dokonce říci, že už tenkrát byl obdivovatelem mé tvorby. Posléze jsme se seznámili, ujistili se v tom, že naše tvůrčí názory jsou v podstatně totožné a to už byl jen krůček k navázání konkrétní spolupráce. Jak jistě víte, Anděl Páně je navíc svým tématem velmi blízký právě oblasti duchovní hudby, a to je můj obor působnosti. Nevím o tom, že by někdo dnes v tomto ryze nekomerčním oboru tvořil velké symfonické partitury, jakou tento film podle představ režiséra potřeboval a naše spolupráce je tak vlastně logickým završením souvislostí.
Skládá se pro film jinak než pro koncertní pódia?
Pro mě jakákoliv tvorba, tedy i ta na objednávku, znamená naplnění uměleckého poslání. S hudbou, kterou komponuji se musím plně duchovně ztotožnit bez ohledu na to, zda se jedná o hudbu k reklamě a nebo o subtilní chrámovou kompozici, která vzniká z ryze intimních pohnutek. V tomto smyslu, tedy co se obsahové stránky týká, rozdíl mezi skládáním filmové hudby a hudby pro koncertní pódia nevidím. Rozdíl tu je samozřejmě v technice komponování.
Jak dlouho vznikala partitura a jak dlouho sama nahrávka?
Na partituře jsem pracoval zhruba měsíc, další dva měsíce zabralo rozepisování partů a produkční přípravy. Vlastní natáčení jsme zvládli ve dvou dnech. Přitom se nejednalo o věc snadnou. Tato filmová hudba je na úrovni náročného symfonického repertoáru, nechybí zde ani dětský sbor a varhany. Časově náročnější pak bylo střihání a úprava nahrávky, kterých se bravurně zhostili odborníci ve studiích, za což bych jim touto cestou rád poděkoval. Novinkou pro mne byl vstup do oblasti art-rocku, v jehož stylu na konci filmu uslyšíte song rozvíjející hlavní téma.
Režisér Strach o vás mluví jako o novém Zdeňkovi Liškovi českého filmu...
To je tedy poklona! Pokud budu mít možnost pokračovat ve stopách tohoto velkého filmového tvůrce, bude mi jen ctí.
Jste jeden z mála českých tvůrců, jehož hudba zněla v Carnegie Hall...
To je pravda. Po Dvořákovi a Martinů jsem vlastně další český tvůrce, kterému se této pocty v oblasti velkých symfonických děl dostalo. Je škoda, že o této události kvůli nepřejícnosti médií v oblasti tzv. vážné hudby česká veřejnost téměř neví.
Co dalšího chystáte ve své vlastní autorské tvorbě? Můžeme se těšit na další film?
Kromě velkého závěrečného symfonického díla, které hodlám v blízké budoucnosti vytvořit, se chci zaměřit na drobnější a snáze proveditelná chrámová díla sloužící katolické liturgii. Je to tak trochu z nouze ctnost. Po dvaceti letech komponování a provozování rozsáhlých vokálně-instrumentálních chrámových děl většinou v krajně nepříznivých až nouzových podmínkách musím totiž bohužel konstatovat následující: Za současného stavu zakonzervovaného uvažování většiny odborné hudební veřejnosti, totální apatie posluchačstva a bohužel i ignorance ze strany hierarchie katolické církve, považuji svoje nasazení a obětavost na tomto poli za příslovečné házení hrachu na zeď. Jinými slovy, jsem unaven, už mi není osmnáct jako při prvním provedení mé Missy solemnis. Nejen z těchto důvodů se budu na eventuální práci na dalším filmu velmi těšit.
