Klára Issová se herectví věnuje od svých 6ti let, nejdřív v dramatickém kroužku u profesorky H. Kostečkové a po úspěšném složení talentových zkoušek studovala dalších 6 let na Konzervatoři Praha. Hostuje v Divadle pod Palmovkou, kde vytvořila role např. v inscenacích Amadeus, Výstřely na Broadwayi, Ubohý vrah, Pohled z mostu, Kean (spolupráce s režiséry P. Kracikem, J. Hřebejkem). Hraje také v Divadle v Řeznické v inscenaci Veřejné oko ve vlastní produkci. Byla třikrát nominována na Českého lva, v roce1997 jej získala za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Nejasná zpráva o konci světa. Hrála v několika zahraničních filmech, které se točily v ČR, jako např. Johanka z Arku, Duna a Děti Duny, Deník Ann Frank a v dalších.
Ve filmu hrajete hlavní ženskou postavu – servírku Ilju? Jak byste ji charakterizovala? Je Vám něčím blízká?
Je to křehká a citlivá holka, trochu uzavřená do sebe, protože má strach ze smrti, že nestihne vychovat své děti, po kterých touží. Pak ale potká někoho, kdo je na tom podobně – Fleischmana. Jejich strach jim brání dosáhnout toho, po čem touží, ale zároveň je to právě strach, který je pojí a pomáhá jim se sblížit. Oba pak postupně odkrývají svá tajemství a potlačovaný cit. Teprve díky jeden druhému najdou odvahu a chuť své životy změnit nebo to alespoň zkusit.
Podle čeho si role vybíráte?
Kde žijete? Tady nejste v Holywoodu. Když vás osloví jeden z předních českých režisérů jako je David Ondříček a ještě vás chce do hlavní ženské role, tak vás v první chvíli ani nenapadne se pídit, co je to vlastně za roli. Ne, ale vážně. V Čechách se natočí v průměru dvacet filmů za rok… Ještě si myslíte, že je možné si filmové role vybírat? Hahaha...
Vašimi hlavními hereckými partnery jsou ve filmu Jaroslav Plesl a Marek Taclík. Jaká to byla spolupráce?
Úžasná. Natáčení jsme si všichni užívali. Byla to jedna z nejpříjemnějších prací, kterou jsem zatím zažila. S Jardou Pleslem jsme se při natáčení už jednou potkali. Šlo o film Pravidla lhaní. Vždycky je lepší, když s lidmi, se kterými pracujete, se už znáte a navíc jste kamarádi. S Markem jsme se potkali až na castingu, ale protože jsme před natáčením Grandhotelu intenzivně zkoušeli, tak jsme všechno dohnali. Navíc jsou oba skvělí improvizátoři, kteří mě dokázali strhnout. A i David Ondříček nás v tom podporoval. Kolikrát zaznělo „stop“ dlouho poté, co dialog už skončil.
Jste jednou z nejobsazenějších českých hereček. Hrála jste ve filmech řady mladých režisérů. Saši Gedeona, Vladimíra Michálka, Romana Vávry, Jiřího Stracha ad. Byla spolupráce s Davidem Ondříčkem v něčem specifická?
Určitě, každý je jiný. David umí vytvořit skvělou atmosféru, a to už i při castingu. Vlastně mě poprvé v životě casting opravdu bavil. Zvýší vaše herecké sebevědomí, pak se nebojíte zkusit udělat cokoli, improvizovat. Společně jsme na hereckých zkouškách probírali nejen své postavy ale i celý příběh filmu. Zkoušeli jsme různé varianty, jak postavy hrát, jaký mají vývoj ve filmu. A při samotném natáčení jsme v tom pokračovali. Každý večer po natáčení jsme probírali program na další den, zkoušeli, upravovali si dialogy. Prostě skvělá práce.
Snažíte se postavu, kterou hrajete nějak ovlivňovat, komunikovat s režisérem nebo bezvýhradně přijímáte jeho představu?
Samozřejmě, že se snažím svou roli ovlivňovat tím, že ji pochopím, porozumím a dám něco ze sebe. To je naše práce.
Ilja je tichá servírka, která se drží… Co vy osobně, necháte se táhnout vzhůru?
Asi jako každý. Je fajn, když máte vedle sebe někoho, kdo vás táhne vzhůru. Co je to vlastně vzhůru? Když tak o tom teď přemýšlím, všichni TO chceme pořád NĚKAM dotáhnout, ale mám pocit, že zapomínáme, CO vlastně chceme táhnout a KAM. Myslím, že Ilja a stejně tak já cítíme, že je důležité najít si v životě rovnováhu, zachovat si zdraví rozum a klid v duši.
Co bylo pro vás na natáčení nejnáročnější a co Vás naopak nejvíc bavilo?
Myslím, že budu marně vzpomínat, co bylo nejnáročnější. Spíš naopak. Kdybych měla natáčení charakterizovat jedním slovem, tak bych řekla „lehkost“.
Film se natáčel na Ještědu v Liberci. Máte k tomuto místu nějaký vztah, jak na Vás Liberec zapůsobil?
Liberec je město, které žije kulturou a nejen tím. Každý si tam může najít to své, co ho baví a zajímá, je tam vždy co dělat. Ještěd jsem navštívila už několikrát předtím a stavba je to opravdu unikátní. To místo se mi vždycky líbilo a po natáčení se ten „vztah“ ještě víc umocnil.
